Francie - Chamonix

Kolem střechy Evropy (září 2016)  - mapa

Mont Blanc a jeho masiv bývá častým cílem turistů, kteří se snaží o výstup na vrchol, i horolezců, kteří prostupují nejtěžší velké cesty v Evropě. Může být ale i rájem fotografů - ač je samotný vrchol taková nevzhledná bílá homole, jeho okolí poskytuje jedny z nejdramatičtějších pohledů v celých Alpách.

Tour de Mont Blanc, neboli okruh kolem nejvyšší hory Evropy je řazen k nejkrásnějším trekům na světě. Trasa vedoucí územím tří států slouží i jako závodní okruh pro horský ultramaraton. 170 kilometrovou trať zdolají nejlepší bežci v čase okolo dvaceti hodin. Abychom světovou špičku neztrapnili a nepřekonali jejich rekordy, jdeme raději s těžkými batohy a pro jistotu jen část trasy od švýcarských hranic do Chamonix.

Oblast nás přivítá sychravým počasím. Stoupáme od sedla Col des Montets lesem plným hub, až vlezeme do mlhy. Okamžitě začne být zima, takže zalezeme do vlhkých spacáků. Večerní focení se nekoná, viditelnost zůstává na pár metrech a i když se snažím sejít pod mlhu, sestupující mrak je vždy rychlejší. Ráno jsou naopak parádní podmínky, mlha si přes noc sedá do okolních údolí a krásně se tam převaluje.

Přes den si děláme výšlap k chatě v sedle Col de Balme na švýcarských hranicích. Je dokonalý den, i v poledne zůstavájí dobré podmínky k fotografování, protože se sluneční světlo zjemňuje pres tenkou vrstvu mraků.

Odpoledne se vracíme podobnou trasou kolem zaparkovaného auta a stoupáme do protějšího svahu, na hřeben severně od masivu Mont Blanku. Večer se přiženou mohutná bouřková mračna. Jsou velmi fotogenická, dokud se neocitnu přímo pod nimi. Stojím pak v průtrži nehnutě asi půl hodiny v pláštěnce a snažím se ukrýt veškeré vybavení pod sebe, na útěk do stanu není ani pomyšlení. Ráno je zase až moc hezky, nejsou ideální podmínky k fotografování. Dopolední sušení nám alespoň zpestřuje párek zamilovaných kozorohů (možná je zamilovaný jen on, všimněte si otráveného výrazu v její tváři).

Další den je velice krátký, stoupáme pouze k jezeru Lac Blanc ve výšce 2350 metrů nad mořem, kde se rozhodneme přespat. Odpoledne je hnusně, ale večer se částečně vyčasí a nastává jeden z nejúžasnějších západů, co jsem na horách zažil. Protože se v čase nejlepších světelných podmínek podává i večeře, odbíhám natřikrát do chaty, zhltnout kus žvance, ostatní turisté se smějí. S námi v pokoji je páreček sedmdesátníků, který dokončuje celý okruh. Jakoby stařečkům nestačil obdivuhodný denní sportovní výkon, předhánějí se i v noci, kdo bude chrápat hlasitěji. Spát se u toho nedá, jen počítat ovečky.

Ranní focení je také vydařené, přestože je obloha už příliš čistá. Přelezeme jen sedlo Col de la Glière a dlouhým a úmorným sestupem scházíme do Chamonix. Řidič autobusu, který nás má dopravit zpět k autu, nás vezme z neznámých důvodů zadarmo, možná zrovna probíhá stávka průvodčích. Zkoušíme přenocovat v nedalekém Švýcarsku, ale ani po dvaceti kilometrech popojíždění nenalézáme v tom jejich celnonárodním skanzenu místo na stan a tak se potupně vracíme do svobodomyslné Francie. Vedle nás na parkovišti nocuje starší horolezec o výkonosti 10 UIAA a říká věty jako: 'třeba když dva až tři dny nelezu, musím si brousit kůži šmirglem'.

Na zpáteční cestě se stavujeme v Zermattu, nejhonosnějším švýcarském středisku, kam se ani nesmí autem a kde jezdí po městě elektrické náklaďáčky. V centru to vypadá úplně stejně, jako na jakémkoliv mezinárodním letišti - všude jsou obchody s nekonečnými regály voňavek. Vyjíždíme lanovkou k ikonickému Matterhornu, na místě jsme v 16:10 a jak nahoře zjišťujeme, poslední jízda dolů se koná v 16:40. Třicet minut se tedy alespoň intenzivně rozhlížíme po okolních panoramatech, abychom si ty výhledy za ty prachy pořádně užili.

Více v galerii