Gruzie

Opět ve Svanetii (září 2014)  - mapa

Když jsem dostal nabídku odjet se skupinou přátel na týden znovu do Gruzie, příliš jsem neváhal. Kavkazské pohoří patří k tomu nejpříjemnějšímu, co jsem navštívil, nejen co se krajiny týče, ale také příslovečné pohostinnosti místních. Byl jsem též zvědav, jak se tato bývalá součást Sovětského Svazu rozvíjí a v neposlední řadě jsem chtěl svou poslední cestu sem "přefotit" kvalitnějším fotoaparátem, než jsem měl v ruce v roce 2010.

Úvod

Letíme z polských Katowic s mladou progresivní společností, která založila svůj low-cost byznys na tom, že cestující skásne za jejich zavazadla. Kluci však smotávají své tři batohy k sobě potravinářskou fólií a Poláci tak ostrouhají. Přistáváme ráno v Kutaisi, ještě před východem slunce je strašné vedro. V celé zemi se nebývale silně projevuje globální oteplení. Spolu s pár dalšími zpocenými zoufalci nasedáme do maršrutky a jedeme přímo do centra Svanetie, do městečka Mestia. Vzpomínám na první cestu před pěti lety po stejné silnici. Tenkrát bylo zamračeno, z těžkých mraků občas vykouknul skalnatý štít centrálního Kavkazu a po rozbité polní cestě jsme se kodrcali téměř deset hodin. Dnes je průzračně jasno a auto pálí devadesát po - na postsovětské poměry - skvělém asfaltu. Úplně jiná atmosféra. V Mestii, jejíž centrum je k nepoznání zastavěné, vášnivě diskutujeme s místní taxikářskou famiglií o odvozu do šedesát kilometrů vzdáleného Užguli, na začátek plánovaného pochodu.

Z Užguli do Mestie

Užguli je jedno z nejkrásnějších a nejromantičtějších míst, které jsem navštívil. Nejvýše položená ves na Kavkaze, s ohromnými obrannými věžemi přímo pod nejvyšší horou Gruzie - Škharou. Takové místo si zaslouží, abychom si hned v první hospodě dali pivo. Po něm už se zmůžeme už jen na to, abychom se dopotáceli za vesnici a postavili stany. Vedro a probdělá noc se na nás podepsaly. Večer fotografuji kouzelný západ slunce nad Škharou. Ráno vyrážíme na několikadenní přechod hor do Mestie, pohybujeme se většinou mimo vychozené stezky. Terén je velmi obtížný, často se držím rukama drnů, abych se neskulil zpět do údolí. Hned první den se k nám přidává místní psisko, bez batohu se mu to machruje.

Přecházíme postupně dva hřebeny ve výšce asi 2600 metrů a prostupujeme dvě ledovcová údolí. Cestou nepotkáme vůbec nikoho, postup terénem je pomalý a namáhavý, i tak vysoko je velké vedro. Jediný, kdo není na umření je místní pes. Na večerní i ranní fotografování je bohužel až moc hezky, ale jinak jsou místa, kde pochodujeme a stanujeme velmi krásná.

Brodíme řeku před vesničkou Adiši, hrdě odmítáme nabídku místního pastevce na převoz na koni, na druhém břehu si pak hodinku resuscitujeme zmrzlé nohy a pokračujeme do vesnice. Blíží se velká bouře, je to cítit ve vzduchu. Na poměrně exponovaném svahu za vesnicí je najednou zřejmé, že nás bouře dostihla. Dělám si osobák ve stavění stanu a jen co zavřu zip, na plachtu dopadají první kroupy, lépe řečeno kusy ledu. Zdá se, že jsme se dostali přímo do jádra, všude kolem práskají blesky. Vybírám si slabší chvilku a polohlasně se chaoticky modlím ke všem bohům, na které si vzpomenu. Po necelé hodině bouře odchází. Vylézám ze stanu, náš věrný pes leží klidně o pár metrů vedle úplně pokrytý ledem.

Ve osadě Žamuši nakupujeme od místních vynikající kavkazský sýr. Plánujeme s ním vydržet až do konce treku, ale sežereme ho pár metrů za vesnicí. Další cesta vede do Mestie už vede po silnici, zkoušíme tedy autostop. Za chvíli máme štěstí, ale dost tím naštveme psa, který se do auta už nevejde.

Užba

Z Mestie se vydáváme na další pochod, tentokrát na úpatí Gruzínského Matterhornu, neboli Užby. Místní taxikářská famiglia je tentokrát tvrdší než my a z šílené ceny za převoz o dvacet kilometrů dál nesleví ani lari. Zkoušíme stopovat a vezme nás chlápek zadarmo, pod podmínkou, že se u něj ubytujeme. Cestou zažíváme horkou chvilku, protože se náš stařík začne v serpentinách nad propastí nahánět s okolojedoucím řidičem. Oba si navzájem v šílené rychlosti blokují cestu a řvou na sebe něco Gruzínsky, ukáže se navíc, že druhých chlápek je úplně našrot. Nakonec oba zastaví a jejich pokus o pěstní souboj řeší několik náhodných kolemjdoucích. Ex post se dozvíme, že jeden z nich před pár dny veřejně urazil bratra toho druhého, tím, že mu v hospodě vlepil facku. Taková věc se dřív na horkém Kavkaze řešila vyvražděním rodiny včetně bratranců, dnes už si naštěstí stačí zablbnout na silnici. Ubytování v Mazeri u našeho řidiče je skvělé, večeře vynikající a vše za rozumnou cenu. Večer je nádherný západ slunce, který trávíme v hlubokém údolí, bez možnosti rozumně komponovat.

Další horký den zabíjíme stavěním hrází z kamínků a větviček na místní říčce. Chtěl bych strávit poslední fotografickou příležitost na hřebeni cestou do Mestie. Popoháním tedy skupinu k vyššímu tempu. Stoupáme jak dopingoví králové po strmém svahu, ale hřeben se vůbec nepřibližuje. Nahoře podle GPS zjišťujeme, že skutečná výška je o 500 metrů větší, než udává naše mapa. Západ ani východ slunce se moc nevydařil, kvůli vedru je i ráno opar ve vzduchu. I tak jsou výhledy na ostrý štít Užby velmi krásné. Prudkým a namáhavým svahem sestupujeme opět do Mestie, kde na náměstí potkáváme našeho psa, kterého jsme před třemi dny opustili o deset kilometrů jinde. Kouká dost vyčítavě. Snažíme se to u něj vyžehlit kusem žvance, ale pes se akorát víc naštve, když vidí, že nastupujeme do maršrutky směr Kutaisi.

Poslední den čekám sám - kluci pokračují do Arménie - v příšerném vedru na letišti. Odpoledne zajedu do nedalekého Kutaisi na kus žvance a řeči s místním milým taxikářem. Asi všichni taxikáři z bývalého Sovětského Svazu, co jsem potkal, sloužili u nás v roce 68 a jsou na to právem hrdí. Druhá návštěva Svanetie byla spíše mírným zklamáním. Jednak nevyšlo ideální světlo na fotografování, také bylo vidět velký civilizační posun v této kdysi nejodlehlejší oblasti celého Kavkazu, který samozřejmě zvyšuje životní úroveň místních, ale přináší i celou řadu problémů, od rozoraných hor kvůli sjezdovkám až po zvyšování rozdílů mezi lidmi. Velmi rychle se vytrácí pro nás až neuvěřitelná Kavkazská pohostinnost, kterou jsem zažil ještě před pěti lety, což je ale při invazi bohatších turistů naprosto pochopitelné. I tak ale zůstává Svanetie oprávněně jednou z nejkrásnějších a nejzajímavějších oblastí pro trekking v Evropě.

Více v galerii