Island - Vnitrozemí
Toulání se kolem auta v Islandském vnitrozemí (červen 2018) - mapa
Ačkoliv se letos kvůli výpravě na Island shromáždila elita českého trekkingu, její cíl se nepodařilo splnit. Plán navštívit jezero Langisjór ve vnitrozemí ostrova ztroskotal u cedule se zákazem pokračovat v jízdě kdesi uprostřed lávové pouště. Zjevně jsme vyrazili moc brzo. Odměnou v náhradním programu nám ale byly nádherné výhledy ze spousty dostupných míst na Islandskou vysočinu ještě plnou sněhových polí. Letošní velkou výhodou bylo zapůjčené terénní auto a tím pádem možnost alespoň improvizovat.
První den zahajujeme prohlídkou Duhových hor. Minulý rok jsme zde začínali naše putování na jih a přišlo mi líto, že jsme tuto překrásnou krajinu prolétli jen v rychlosti. Mezi námi jsou navíc islandští nováčci a ti kvitují procházku barevnou zemí ještě mnohem více. Počasí nám však úplně nepřeje. Z odporného azurového nebe, naprosto nevhodného k rannímu fotografování, se dopoledne stane nebe těžce zatažené, plné mlhy a deště. Polovinu našeho okruhu tak trávíme v bílé nicotě na rozbředlém nekonečném sněhovém poli.
Po poradě s místní rangerkou se rozhodneme úplně oblast opustit, protože silnice i stezky dál na všechny strany jsou zavřené kvůli jarnímu tání. Náš nový cíl se jmenuje Kerlingafjöll a je to izolované pohoří mezi dvěma obřími ledovci téměř uprostřed ostrova. Cestou k němu se, jak to tak na Islandu bývá, najde nepřeberné množství atraktivních cílů pro fotografy. Prvním z nich je kráter Ljótipollur zalitý vodou, na jehož větrné hraně trávíme další noc.
Procházka kolem jezera po hraně kráteru se nakonec vybarví jako výprava na půl dne. Vzdálenosti na Islandu se skutečně zle odhadují. Je ale krásné počasí a jen mírný vichr a tak nespěcháme. Na všechny strany se otevírají výhledy na vysočinu se spoustou jezer a na obrovskou spleť ramen řeky Tungnaá, která kráter téměř obtéká. Odpoledne cestou zpět ještě stihneme navštívit několik přírodních skvostů, všechny lehce dosažitelné z auta.
Sigöldugljúfur je fascinující malý kaňon skrytý uprostřed lávové pouště. Objevíme ho celkem náhodou, díky dvěma Japonkám vystupujícím z auta u silnice. Soustava malých vodopádů prýští přímo ze skalního masivu a vytváří atmosféru islandských Plitvic. Vodopád Háifoss je čtvrtý nejvyšší na ostrově a spolu se svým kaňonem je určitě jeden z nejkrásnějších. Vede k němu naprosto příšerná sedmikilometrová odbočka, asi to nejhorší, co jsme během výpravy projeli autem. Odměnou je ovšem dechberoucí pohled, který se jako zázrakem objeví před námi v monotónní lávové poušti.
Cesta k horskému masivu Kerlingafjöll vede depresivní kamenitou rovinou skrápěnou deštěm. Kolem půlnoci se však obloha protrhá a před námi se cíl cesty objeví ozářen zapadajícím sluncem. Je to fotografův splněný sen, střídavě popojíždíme a každých pár set metrů zastavujeme a zachytáváme scenérie okolo nás. Spát jdeme až s východem slunce někdy ve tři hodiny ráno. Přespáváme na útulném místě u zatravněné říčky v poušti, kterou ovšem po probuzení obsypou asi dvě miliardy komárů. O naši krev zájem nejeví, dokonce ani otravně nebzučí, jen lezou úplně všude. Je to k zešílení, nic takového jsem na Islandu nečekal.
Odměnou za ranní utrpení je odpolední návštěva termální oblasti v Kerlingafjöllu. Je to asi úplně nejvíc nejlepší místo na ostrově a i když nám počasí vůbec nepřeje, vydržíme tam pokukovat přes tři hodiny. Kombinace syčících pramenů, kouřící vody, ledu a kamenů všech barev, co je schopen monitor zobrazit, je fascinující. Je to možná také nejvýše položený bod, kam se dá na Islandu dojet autem. Místní klima nám ovšem tak napráská, že se z něho celé odpoledne vzpamatováváme v nedalekém turistickém přístřešku.
Předposlední den se vracíme na stejné místo, počasí se na jeden den trochu klidní a tak si geotermální oblast užíváme za svitu slabého slunce. Vzduch je po dešti čistý, teoreticky je vidět až severní pobřeží ostrova. Pro ukrácení chvíle pozorujeme skandinávskou rodinku na jejich skialpinistické výpravě. Odpoledne začíná znovu pršet, tak bereme i s autem kramle, abychom stihli přebrodit říčku na cestě zpět, než se rozvodní. S přibývajícím večerem déšť i vítr zesiluje až i já uznám, že stan skutečně postavit nelze a tak trávíme poslední noc v romantické dřevěné turistické chatce s horkou geotermální výřivkou.
Ježdění autem po vnitrozemí je velkolepý zážitek. Určitě není tak intenzivní jako trekking, zato umožňuje lépe se přizpůsobit místnímu vrtošivému počasí. Navíc ohazování místních chodců blátem z kaluže je prostě věc, kterou si přirozeně zamiluje každý milovník islandské přírody.