Island - Laugavegur

Nejlepší trek na světě (srpen 2017)  - mapa

Laugavegur je název pro nejpopulárnější trek na Islandu. Po té, co jsme ho letos s Pepou absolvovali, si troufám ho označit za nejkrásnější z těch, co jsem prošel. Vyniká hlavně svou úžasnou variabilitou - za pár dnů pochodu spatříte horké prameny, nejbarevnější hory na planetě, ledovce, lávová pole s nejzelenějším mechem, co si lze představit, černou poušť, rozkvetlé louky, hluboké kaňony a desítky vodopádů. Terén je snadný, ale určujícím prvkem je počasí - trek dovede být až extrémní a každých pár let zde někdo umírá. My měli neuvěřitelné štěstí, za celou dobu nám pršelo pouhých 10 minut.

Valíme se autobusem se zvýšeným podvozkem do vnitrozemí ostrova. Atmosféra není dobrá, cestou jemně poprchává a kolem je jen černočerná - ač překrásná - poušť, vegetace dávno zmizela. Po příjezdu do Landmannalaugaru, centra Duhových hor, se nikomu nechce moc vylézat, je nevlídno. Stavíme stan v místním kempu a platíme za ubytování luxusních 17 655 Kč. Obsluha platebního terminálu se omlouvá, že se spletla cca o dva řády a že se firma vynasnaží nám částku vrátit. Po této první zkušenosti už raději neriskujeme a spíme další dny jen ve volné přírodě.

Večerní i ranní focení v Landmannalaugaru je takové nemastné neslané, ovšem krajina je okouzlující. Jsme v centru asi nejbarevnějších hor na světě okořeněných aktivními vulkanickými jevy a rozkvetlými loukami. Všude kolem nás se navíc tyčí majestátní lávové faly. Skutečný ráj pro nás, opravdové muže a zároveň fotografy. Nakonec je mi líto, že hned po přespání (a koupeli v místním horkém prameni) vyrážíme dál. Příště bych tu určitě pár dnů zůstal.

Po několika hodinách chůze opouštíme Duhové hory a necháváme za sebou zástupy turistů, kteří vyrazili do této atraktivní oblasti pouze na jednodenní výlet autobusem. Přes černé lávové pole se dostáváme do nejvýše položené části treku. Roste zde jen sporadický mech, nejčastěji v korytech teplých pramenů, ale svou sytostí zelené překonává amazonský prales. Přichází proslulý islandský vítr a i když fouká do zad, ztrpčuje nám život. Prvním kempem, položeném na otevřeném prostranství, proto jen proběhneme a doufáme, že narazíme na víc kryté místo.

Na hraně sestupu z islandské vysočiny se otevírá nádherný výhled na bývalé sopky v okolí jezera Álftavatn, krajina se během jednoho dne naprosto mění již potřetí. Abychom nemuseli sestupovat dolů a nepřišli o tím o možnost zde večer i ráno fotografovat, stavíme na větrném svahu val z velkých kamenů, jako hradbu proti větru. Po hodině a půl namáhavé práce zjišťujeme, že stan za hradbou stejně vůbec nelze postavit. Za začínajícího šera proto sestupujeme směrem k jezeru a po krátkém hledání nacházíme snad jediné údolíčko v okruhu několika kilometrů skryté před větrem. Naprosto vyřízený automaticky zalézám do stanu a nechávám kolegu, aby se mi postaral o večeři. Díky tomu mám alespoň po probuzení více sil k tomu, abych se vyškrábal zpět do svahu a fotografoval celou scenérii i při ranním světle.

Na prvním brodu potkáváme Milana. Milan je Čech žijící na Novém Zélandu, se kterým jsme se seznámili, když nás oba v letadle přeskočil, aby si sedl k okénku a my nemuseli vstávat ze sedaček. Milan jde trek opačným směrem, než my, a ráno druhého dne má již 4/5 pochodu za sebou, zatímco normálním lidem to trvá pět dnů. Z Milana se pro nás stává po zbytek výpravy něco jako fyzikální jednotka. I v našich nejlepších momentech dosahujeme stěží výkonu 0.1 Milanů. Za chatkou u jezera Álftavatn se schováváme do závětří, abychom se v klidu najedli. Lidé z obou kempů po cestě nám říkají, že se vůbec v noci kvůli větru nevyspali.

Ráz krajiny se opět radikálně mění, čeká nás 15 kilometrů černou pouští bez vegetace. Všude kolem se zvedají prachové bouře, naštěstí nás žádná nezasáhne přímo. I tak máme oči i všechny tělní otvory plné drobného sopečného štěrku. Úmornost pochodu a vedro zpestřují jen občasné chladivé brody. Po několika hodinách dojdeme na hranu černého valu a v sekundě se otevře neuvěřitelný výhled na zelenou krajinu s dvěma ledovci na obzoru. Mezi nimi se musíme prosmýknout na pobřeží.

Po prohlídce anonymního kaňonu, který svou krásou překonává ten s názvem Grand Canyon v Arizoně, hledáme opět dvě hodiny místo kryté před větrem. Třetí ráno je nebývale klidné, panuje téměř bezvětří, takže nás nic nepopohání a balíme věci až kolem desáté. Sestupujeme směrem k Thórsmorku, neboli Thórovu lesu, největší zachovalé zalesněné ploše na Islandu. Thórsmork je i oblíbená víkendová destinace pro Reykjavíčáky, něco jako Sázava pro Pražáky. Jsou tu tudíž k vidění ty nejnabušenější offroady na severní polokouli.

Dramatičnost kaňonů v okolí Thórsmorku je naprosto úchvatná. Je to jako kdyby nějaký obr prdnul obrovský kus černé šlehačky na zem a posypal to mechem. Trávíme odpoledne stoupáním do kopce v naději na krásný západ slunce a také s vědomím toho, že si zkrátíme poslední den, kdy nás čeká namáhavý přechod sedla mezi dvěma ledovci do Skógaru. Nacházíme naprosto rovné a krásné místo na stan, asi tři sta metrů nad údolím řeky. Ráno nás místo předsevzetí vstát na východ slunce budí až kolemstoupající ranní ptáčata. Vcelku snadno překonáme zbytek stoupání do sedla ve výšce asi tisíc metrů nad mořem, odkud je krásný pohled zpět na téměř celou trasu, kterou jsme absolvovali. Cesta k moři je nejprve asi nejnudnější část celé trasy, klesáme pustinou podél malé říčky, posléze se ale objeví první vodopády, a jak řeka sílí, nabírají na dramatičnosti. Celá série vrcholí příchodem ke známému Skógafossu, zahlceném až neuvěřitelným davem turistů. Na parkovišti u místních záchodků se náš trek končí.

Další dva dny se autostopem motáme po jižním pobřeží. Na poloostrově Dyrhólaey si fotíme ptáky, abychom si přivezli domů hezké vzpomínky i na něco jiného než sopky porostlé mechem.

Poslední noc trávíme nad mořským útesem u Keflavíku, pár kilometrů od letiště. Zhruba ve tři hodiny ráno mě Pepa budí s tím, že možná vidí polární záři, což je v tomto ročním období mimořádně vzácný úkaz. Stojíme nad mořem, fotografujeme a kocháme se, když v tom se pod námi v moři objeví 3 velryby - jedna z nich je vidět jako skvrna v moři na fotografii níže. V okolní tmě je spíš jen tušíme, ale i tak je to ohromný zážitek. Královská tečka za naším výletem.

Více v galerii