Island

Ledové šílenství (květen 2015)  - mapa

„Kam bys chtěla jet letos na dovolenou?“, ptám se doma. „No, letos nejlépe někam za teplem.“ „Výborně“, usmívám se pod fousy a říkám o geografii nic netušící přítelkyni, „tak pojedeme na Island, to je tak zvaná země ohně a ledu, tedy tam bude určitě teplo.“ Kdybych tušil, jak nás příroda za můj drobný vtípek vytrestá, jel bych raději do Somálska.

Letenky z Berlína zařizujeme na poslední chvíli a na stránce parkujeme-na-letisti-zdarma.cz nacházíme i instrukce, jak ušetřit za odstavený vůz. Na letišti v Keflavíku nás čeká mladík z autopůjčovny. Auto máme zamluvené u levné firmy Sadcars (Smutná auta). Majitel vybral její název skutečně příhodně - na pustém lávovém poli stojí asi dvacet vraků a letargicky čekají, jestli někdo přijde a vezme je na výlet kolem ostrova. Celá scéna připomíná pořad o opuštěných pejscích Marty Kubišové. Je strašná zima a fouká, nervózně čekáme, jaké auto nám přidělí, abychom se v něm schovali. Jediný pojízdný vůz, na který ukáže mladík prstem, má ovšem rozbitou elektriku. Dostáváme tedy bez příplatku opět jediné pojízdné auto ve vyšší třídě, kombík s pohonem na všechna čtyři kola. „Bude se vám hodit, na tom sněhu“, povídá prodavač. „Ale ne na sněhu,“ říkám já, „my přece chceme jet jen po pobřežní silnici a tam žádný sníh v květnu nebývá.“ „No uvidíte“, usmívá se mladík záhadně. První odpoledne trávíme v supermarketu, abychom se vybavili na cestu. Protože nakupujeme hladoví, děláme obrovské zásoby, které do konce cesty ani nezkonzumujeme, takže je nakonec vezeme domů.

Okolí letiště

Bloudíme po poloostrově Reykjanes mezi letištěm a hlavním městem Islandu. Jdeme na procházku asi kilometr dlouhou, která vede k pobřežní opuštěné vesnici ze šestnáctého století. Vítr skučí mezi opuštěnými pididomky z kamení, všude jen černý písek a kousky mechu. Je ještě větší zima než předtím a kromě jednoho svetru mám na sobě všechny kusy oblečení. Vítr znesnadňuje chůzi. Celá scéna působí naprosto drtivě a bezútěšně, kdyby to šlo, okamžitě letím domů.

Navštěvujeme první geotermální lokalitu Krýsuvík. Koupat se v ní ale nedá, voda je moc horká. Spíme u jezera Kleifarvatn. Můj navigátor večer ani nevylézá z auta, já se snažím fotit dlouhé expozice nad jezerem. Vracím se po půl hodině studený jak treska. Usínáme v autě, na stavbu stanu není kvůli větru ani pomyšlení.

Ráno zjišťuji, že jsem si zapomněl dát do spacáku baterky do fotoaparátu, takže jsou všechny téměř vybité, a navíc jsem si doma zapomněl nabíjecí kabel do auta, takže budu velmi brzo úplně bez proudu. Vydáváme se tedy do hlavního města sehnat kabel. Je svátek práce a obyvatelé Reykjavíku místo toho, aby ten den oslavili ve svém zaměstnání, se válí doma a nechávají své obchody s kabely zavřené. Nakonec se mi podaří sehnat prý univerzální nabíječku. „Podívejte, ukazuje i na kolik procent je baterie nabitá, teď tam svítí dvacet procent,“ přesvědčuje mě prodavač o výhodách koupě toho předraženého šmejdu. Stejně nemám jinou možnost. Po pár dnech zjišťuji, že dvacet procent je jakási konstanta, kterou ukazuje nabíječka za všech okolností. Na benzínce kupujeme bombu na vaření, máme tedy vše potřebné a můžeme vyrazit do divočiny.

Zlatý okruh

Nejprve chceme objet místa na tak zvaném zlatém okruhu, což jsou nejnavštěvovanější přírodní zajímavosti v dosahu hlavního města. Prvním je národní park Þingvellir, místo velkého historického významu. Scházel se zde Islandský parlament Althing, než to Dánové zatrhli, a je tu též příkopová propadlina, symbolizující přechod mezi severoamerickou a eurasijskou deskou. Chodíme nadšeně stále dokola z Evropy do Ameriky a zpět, ale po pár hodinách nás to přestává bavit. Chceme si konečně uvařit něco teplého a ejhle, koupený plyn v bombě je zřejmě z bezpečnostních důvodů vyroben jako nehořlavý. Naštěstí je opodál informační středisko, kde mají bomby s klasickým plynem, který hoří.

Další klasickou atrakcí je gejzír zvaný Geysir. Ten vrhá vodu do výšky sedmdesáti metrů, je ovšem už několik let vypnutý, možná také z bezpečnostních důvodů, takže bereme za vděk menším gejzírem Strokkurem, který dává stěží dvacet. Bouchá každých několik minut a je zábavné pozorovat zejména lidi okolo, jak očekávají výbuch vody při každém zapšouknutí jezírka.

Posledním zastavením na zlatém okruhu je vodopád Gullfoss, první z velkých vodopádů, který spatříme. Je to ohromující zážitek a jsme vděčni dívce z počátku dvacátého století, která se údajně vydala bosa přes hory a řeky do Reykjavíku, aby se postavila mocné elektrárenské loby a zabránila tak stavbě přehrady na tomto místě. Děláme začátečnickou chybu a k atrakci se vydáváme s nadšením lumíků valících se do moře. Za chvíli jsme celkem dost promočení od poletující páry, což není při nula stupních úplně příjemné. Později se budeme jako zkušení vodopádoví harcovnící blížit k těmto místům s opatrností starého psa, opatrně obcházet a čenichat směr větru. Ač je všude sucho, okolí vodopádu je obaleno zmrzlou vodou, což vytváří nádherné útvary.

Jižní pobřeží

Už dva dny jsme se nekoupali, což je prý podle navigátora problém, a tak vyhledáváme horkou říčku Reykjadalur, ve které lze smočit tělo bez toho, aby se člověk opařil, nebo naopak umrznul. Koupel je to zasloužená, neboť k říčce se musí více než hodinu pěšky přes větrné pláně. Pramen samotný vytéká ze země úplně horký a jak se do něj vlévají ostatní přítoky, postupně se ochlazuje. V některých místech může mít člověk tělo v teplé a nohy ve studené vodě. Trávíme v říčce asi dvě hodiny, jednak proto, že je to velmi příjemné, ale hlavně proto, že si nedovedeme představit, jak vylezeme z vody do té zimy.

Po koupeli se vydáváme na východ po jediné okružní silnici na Islandu. Civilizace, už tak řídká, ubývá a i turistů je méně než v okolí Reykjavíku. Po cestě se zastavujeme u Seljalandfossu, to je ten vodopád, co se dá jít za něj. Dostáváme opět slušnou dávku vodní spršky, mám strach hlavně o techniku. Váhám s večerním focením, ale nakonec se rozhoduji obětovat toto místo a popojet k dalšímu nedalekému vodopádu Skógarfossu.

Skógarfoss je bezesporu jedna z ikon Islandu a vypadá opravdu báječně. Padá z výšky šedesáti metrů a vytváří obrovskou masu vodní tříště. Fotíme se vzájemně na dlouhé expozice a vydržet nehnutě půl minuty pár metrů před spodkem vodopádu je úkol hodný otrlého vikinga.

Ještě před západem slunce balíme fidlátka a přesouváme se o čtyřicet kilometrů dál, do Víku. Severní poloha země má jednu bezvadnou vlastnost pro fotografy a tou je zploštělá dráha slunce po obloze. Zatímco na rovníku trvá zlatá hodinka, tedy doba, kdy je slunce maximálně pár stupňů nad obzorem, jen několik málo minut, zde se protahuje na hodiny. Proto se dá jeden večer využít k nafocení více lokalit. Naším cílem jsou trolí skály v blízkosti Víku, největšího sídla na jižním pobřeží. Vík je ve skutečnosti jen jedna ulice s benzínkou a kostelem. Spíme jako vždy v autě, tentokrát je vítr tak silný, že mírně pohupuje naším vozem, což nás příjemně uspává.

Vík je nejjižnější a nejteplejší místo na Islandu, naše silnice se teď stáčí mírně na sever, směrem k největšímu ledovci Vatnajökull. Cesta dál je skutečně nádherná a fotogenická, zastavujeme každých pár kilometrů, a tak raději nechávám běžet motor, abychom nepřišli o autobaterii. Scenérie mě nutí fotografovat i přes den, což normálně v podstatě nikdy nedělám. Několik desítek kilometrů před ledovcem projíždíme naopak bezútěšnou černou pouští, kde prý často zuří písečné bouře tak silné, že vám sundají lak z auta, nebo třeba oloupou pomeranč, podle libosti.

Další část cesty se vine pod největším evropským ledovcem v úzkém pásu země mezi mořem a bílými vrcholky hor. V národním parku Skaftafell se jdeme projít k čelu ledovce. Vítr je zde tak silný, že to většina lidí vzdává a vrací se do aut. Z posledních sil se ještě dopotácíme k menšímu vodopádu Svartifoss, když už navštěvujeme ty vodopády. Je krásný a hlavně u něj nefouká, protože se krčí v úzkém údolí.

Sněhu kolem cesty přibývá a citelně se ochlazuje. Netrpělivě vyhlížím jedno z údajně nejkrásnějších míst na Islandu - ledovou lagunu Jökulsárlón, kde se ledovcový splaz dostává až do jezera sousedícího s mořem. Z jezera potom kry putují do moře a vyleštěné příbojem do podoby křišťálu se vyplavují na černých plážích v okolí. Je to skutečný fotografický ráj. Běhám stále mezi lagunou a pláží, naštěstí je to pár minut a fotím až tříminutové expozice. Zůstávám v jakémsi transu až do půlnoci, takže ani nevnímám, že mi nohy několikrát zalila mořská voda. Beru také navigátora omylem kufrem u auta po hlavě a vysypávám všechny těstoviny na černou pláž při vylévání vody. Jsme bez večeře, ale nevadí, jde se lovit další záběry. Ráno pak dodatečně zjišťuji, že jsem si v noci rozsedl ND filtr - to je takové tmavé sklo, co se dává před objektiv a umožňuje prodlužovat expozice na dlouhé doby.

Už několik dnů v nás zraje odvážná myšlenka vzdálit se od auta i na několik hodin a vyrazit na kratší výlet. Vyjíždíme po prašné silnici asi tři sta metrů vysoko, vytyčíme si jako cíl zasněžený vrcholek před námi a vyrážíme. Cesta je namáhavá, ale vede krásnou krajinou kolem jezera. Na vrcholku fouká tak, že ani nečekám, až dorazí můj nosič, a okamžitě se obracím zpět. Když procházíme kolem malé tůňky, navrhuje přítelkyně z legrace, že se vykoupeme, a zároveň shazuje ledabylým pohybem ruky ledabyle nasazenou krytku objektivu do jezírka. Protože taková krytka od Canonu není úplně zadarmo, vysvlékám se a zkouším ji vylovit. Akorát se zahrabe víc do bahna. Po ND filtru tedy další ztráta.

Cesta se stáčí více na sever, jedeme kolem jihozápadního cípu ostrova, místa zvaného Stokknes. Je to jedna z opravdových ikon pro fotografy, kombinace černých písečných dun a hor zvedajících se přímo z moře do kilometrové výšky vytváří ohromnou scenérii. Večerní idylka je vykoupena jen otravným samozvaným strážcem místa, který na nás vymáhá deset euro za vstup, a také mračny písku, ženoucími se přes pláň, které zanášejí techniku drobným prachem. Fotograf pobíhající vedle mě má vše zabalené v igelitu a věrnou asistentku, která za jeho zády čeká na sebemenší pokyn. Já nemám ani igelit, ani asistentku, můj navigátor zatím odpočívá v autě.

Mrazivý severovýchod

Vjíždíme do oblasti východních fjordů. Ač se to zdálo včera nemožné, vítr ještě zesiluje. Večer už ani nevylézáme z auta, jen přendáváme krabice dopředu a leháme si do spacáků. Poryvy houpou vozem tak, že už to není příjemné, ale spíš strašidelné. Cesta přes fjordy je velmi krásná, ale otravně dlouhá. Každý další fjord směrem na sever je více a více zasněžený, až je najednou sníh úplně všude. Vjíždíme do severovýchodního vnitrozemí, podle klimatické mapy nejchladnější části ostrova. Silnice je v čím dál horším stavu, občas jsou závěje dlouhé desítky metrů, mlha a nepotkáváme téměř žádná auta. Takové malé evropské dobrodružství. Krajina kolem je úplně pustá a v podstatě černobílá, zdá se, že ani v létě tu nic neroste.

Míříme k jezeru Mývatn, jedné z nejvíce navštěvovaných lokalit na Islandu. Jezero je proslulé hlavně geotermální aktivitou v okolí a miliony ptáků hnízdících v létě v jeho blízkosti. Ještě před jezerem zajíždíme po slepé silnici k největšímu vodopádu v Evropě - Dettifosu. K vodopádu se nedá dostat moc blízko kvůli sněhu, takže nám chybí zážitek ohromení, který popisuje většina cestovatelů tváří tvář padajícím masám vody. Daleko hezčí nám připadá menší sousední Selfoss. Protože už nemám ztmavovací filtr, čekám kvůli dlouhým expozicím až na dobu po západu slunce. V noci, která není tady na severu už žádnou nocí, se vracím k autu bílou zvlněnou pustou krajinou za vzácného bezvětří.

Ještě před půlnocí dorážíme do oblasti Mývatnu. Vítají nás podivně syčící pahorky, ze kterých uniká velké množství páry a síry. Chodíme kolem a v tom ztuhneme: v dáli za obzorem vidíme stoupat k nebi obrovský oblak rudě zbarveného dýmu. To musí být čerstvá erupce sopky s tekoucí lávou! Naskakujeme do auta a s adrenalinem za ušima se řítíme místní silničkou směrem k erupci. Po pár kilometrech přejedeme poslední obzor a spatříme moderní geotermální elektrárnu efektně nasvícenou elektrickým osvětlením.

U jezera si dáváme odpočinkový den. To znamená, že místo abychom seděli v autě a někam jeli, sedíme v autě a koukáme se ven. Chceme se jít vykoupat do zdejšího termálního přírodního jezírka, ale místní zaměstnanci zrovna ten den stávkují. Dostáváme tedy tip na nedaleký bazén. Paní na vrátnici nám ale říká, že otevírá až ve čtyři. Krátíme čas vycházkou okolo kráteru místní sopky a za pět minut čtyři už celí natěšení stepujeme před bazénem. Paní na vrátnici se moc omlouvá, ale rozbilo se čerpadlo. Dostáváme ale tip na údajně daleko lepší bazén v sousední vesnici, necelou hodinu autem naším směrem. Napočtvrté máme už štěstí a dalších několik hodin trávíme střídavě v několika bazénech s odstupňovanou horkou vodou. Malé děti kolem nás si hrají a běhají jen v plavkách po sněhu. Koukáme na okolní mrazivé kopce, v tom vysvitne slunce a zároveň se spustí hustá chumelenice. Sedíme v kouřící vodě a s bílými vlasy vypadáme jako dva důchodci. Zážitek jako z jiné planety a to vše za pouhá tři eura.

Večer fotím jeden z posledních známých vodopádů, Goðafoss, kde se za pohnutých okolností rozhodovalo o přijetí křesťanství na Islandu. Za necelé dvě hodiny u vodopádu se přese mne přežene několik sněhových bouří, které krásně zasněží odtáté plochy černé země. Je stále velká zima a vítr sráží pocitovou teplotu až někam k mínus dvaceti stupňům. Už několik dnů nevylezla teplota nad bod mrazu ani okolo poledne. Ještě tu noc proto přejíždíme přes druhé největší město Akureyri, které je stále úplně pod sněhem, a míříme zpět na teplý západ. Před usnutím si povídáme o bájné zemi, kde se dá údajně chodit venku bez čepice, ale připadá nám to už jako nějaký nesmysl.

Západní pobřeží

Naším posledním cílem je poloostrov Snaefelsness coby nejzápadnější výběžek Islandu, prý jeden z nejhezčích koutů země. Osobně mám spadeno zejména na horu Kirkjufell, která je možná neobdivovanějším záběrem na celém ostrově. Nabíráme německého autostopaře, je tu tři měsíce na dobrovolné práci, a tak ho intenzivně zpovídáme. O Islanďanech toho stále moc nevíme, na jednoho místního připadá až několik turistů a ten nám přidělený Islanďan na nás nemá skoro vůbec čas. To, co se dozvídáme od stopaře, je ovšem neuvěřitelně zajímavé, ale tak nechutné, že na slušný blog se to napsat nedá. Poloostrov je perlou mezi světovými poloostrovy, cesta je opravdovým zážitkem. Jediný problém je, že náš stopař nemá spacák, takže s ním musíme objet několik pobřežních vesnic, než je spokojený s cenou ubytování, zatímco se blíží západ slunce a s ním i vysněný Kirkjufell. Mému navigátorovi se dělá velmi nevolno, a tak poprvé také vyhledá střechu nad hlavou, zatímco já zůstávám spát venku, protože se jedinkrát za celou dobu chystám i na ranní směnu. Původně jsem myslel, že na Islandu využiju k fotografování rána i večery, ale v praxi to obnáší necelé tři hodiny spánku. Ranní focení u Kirkjufellu je nakonec ještě lepší než večerní a je tak velkou satisfakcí za nevyspání.

Poslední dny trávíme pomalým přibližováním se k letišti. Přespáváme u největšího horkého pramene na světě, každou sekundu zde vyvěrá 180 litrů vařící vody. Je velmi pohodlné si uvařit a pak vždy jen strčit ešus na pár vteřin do proudu a vyndat ho zcela čistý. Odpoledne trávíme výšlapem k nejvyššímu vodopádu na Islandu. Máme štěstí, protože pět minut před naším příchodem k řece obnovuje parta místních improvizovaný most, takže nám ušetří brodění. Vodopád samotný není zas tak atraktivní, kaňon pod ním ovšem ano. Poslední den se výrazně otepluje, teploměr atakuje hranici osmi stupňů a vítr se tiší. Island se loučí ve smířlivém duchu. Vracíme auto už večer, nějak ho máme plné zuby a chystáme se přespat v letištní hale. K našemu nemilému překvapení nás letištní zřízenci v noci pravidelně budí a zakazují nám spát na karimatkách, spát bez nich nám ovšem povolují.

Island je spolehlivě nejhezčí země, kterou jsem navštívil. Je to bezesporu dokonalé místo pro každého krajináře, ať už kvůli scenériím, dynamickému počasí nebo perfektnímu dlouhotrvajícímu světlu. Z focení jsem byl nadšen, i když je možné, že jsem měl nadprůměrné štěstí na podmínky. I společnost jako taková mi alespoň z drobností pochycených cestou přijde jako dokonale uspořádaná, ostatně země se trvale usazuje na světové špičce, co se kvality života týče. S místní zimou bychom ovšem měli velký problém. Protože se Island díky nízkonákladovým leteckým společnostem a našemu způsobu cestování stává i poměrně finančně dostupným, už teď plánuji, že se tam v dohledné budoucnosti ještě vydám.

Více v galerii