Nepál - Annapurna

Kolem hory, která není vidět (listopad - prosinec 2015)  - mapa

Nepál letos opravdu nemá dobrý rok. Vše začalo nejhorším zemětřesením za posledních sto let, následované masivním odlivem turistů. Do třetice si přisadila sousední Indie, která svojí blokádou dovozu veškerých surovin zcela paralyzovala chod země. Do toho přijíždí naše výprava, aby zvěstovala do světa dobrou zprávu, že v Nepálu se není čeho bát.

Úvod

Společnost flyDubai patří nepochybně ke klenotům mezi světovými nízkonákladovými společnostmi. Nejenže vám nedají zadarmo ani vodu, ale když už si chcete pustit za letu nějaký film na ukrácení sedmihodinového letu, vyskočí na vás výzva, abyste přiložili k obrazovce svou milovanou Visu a nechali si strhnout poměrně zajímavou částku z účtu. Schválně jsem si prošel oba lety: z Prahy do Dubaje se na film koukal jeden člověk, zřejmě nějaký arabský šejk, z Dubaje do Káthmándú pak samozřejmě už vůbec nikdo. Takže to máme dohromady dvě stě Kč zisku a cca čtyři sta nasraných pasažérů, kteří už na stránky společnosti nikdy ani nepáchnou. Při business poradách top managementu musel někdo přidávat do šíši nějakou hodně ilegální látku, jiné logické vysvětlení mě prostě nenapadlo.

Do Káthmándú přilétáme pozdě večer a do centra se dostáváme až kolem půlnoci. V celém městě problikává jediná, poškozená zářivka. Nasazujeme čelovky a hledáme nějaké ubytování. Po několika minutách vidíme v dáli slabou záři vycházející zpod plechové rolety. Nadzvedávám zástěnu a rázem se ocitáme na recepci levného hotýlku. Majitel má volný pokoj (má volné všechny pokoje) a nechává nás přespat. Ráno zařizujeme formality a zjišťujeme, že jsme v zemi zřejmě jediní cizinci. Odpoledne trávíme hledáním fungujícího bankomatu a sháněním dodávky, která nás odveze na začátek treku kolem Annapurny. Jízda trvá devět hodin a cestou je jen jedna zastávka na občerstvení. Raduji se, že máme šanci se konečně najíst mezi místními na neturistickém místě, ale zbytek výpravy se do jídla pouští dřív, než se stihnu zeptat na cenu, a tak nezbývá mnoho prostoru pro smlouvání. Přeplácíme tak obvyklou částku asi desetkrát a cestující z dodávky se nám zbytek cesty smějí. Jedné paní je nás ovšem líto a nabízí nám přepsání u ní v domě v Besisaharu, rádi přijímáme. Vede nás do pokoje své krásné patnáctileté dcery s tím, že se na její posteli vyspíme pohodlně všichni tři. Jeden z členů výpravy však z mně nepochopitelných důvodů s návrhem nesouhlasí, a tak se nebohá rozespalá dcera musí stěhovat o patro výš.

Celou první část trasy jdeme prakticky sami, za první čtyři dny pochodu napočítám dvacet sedm dalších turistů. Po loňském sněhovém neštěstí a letošním zemětřesení poklesl prý počet návštěvníků až o osmdesát procent. Naše hlavní obava, že půjdeme tento známý a frekventovaný trek ve špalíru, se tedy nenaplňuje, ve skutečnosti se cítíme spíš stísněně, když nocujeme sami v celé osadě. Někdy je velmi depresivní procházet vesnicí, kde se podle všeho už týdny nikdo neubytoval, a sledovat smutné pohledy místních. Vybíráme si tedy alespoň na pohled horší noclehárny, abychom peníze rovnoměrněji distribuovali mezi více lidí.

Jako asi všude, i zde se děti rády fotí, letos si však naprosto unisono v celém údolí osvojily jakási moderní gesta ze sociálních sítí, což velmi kazí ethno atmosféru fotografií. Za trest jim nedáváme žádné sladkosti. Místní fauna se letos také předvádí v těch nejextravagantnějších myslitelných kreacích.

Údolí řeky Marsyangdi postupně stoupá a rozšiřuje se, otevírají se nádherné výhledy na zasněžené vrcholky šesti a sedmitisícovek. Navíc procházíme vysokohorským lesem s obrovskými, nám neznámými stromy. Po nočním příchodu do jedné z osad zjišťujeme, že zde překvapivě není ubytovna, ale jen zemědělský statek. Místní velkostatkář, milionář z Káthmándú, který zde řídí zakládání jabloňové plantáže na několika hektarech, nás nechává přespat ve skladu plném jablek. Čeká nás první ostřejší výstup do 3800 vysoko položené, téměř opuštěné vesničky Ghyaru. V serpentinách nás dohání vysportovaná Dánka a za ní supící Švýcar s Mexikáncem. Jak se postupně dozvídáme, oba jsou do dívky až po uši a snaží se s ní tedy držet tempo zuby nehty. O několik dnů je potkáváme znovu, Mexikánec má těžkou chřipku, ale nevzdává se, pravděpodobně osnujíc úkladnou vraždu svého odolnějšího soka.

Z Ghyaru pokračujeme celý den téměř po vrstevnici několik set metrů nad údolím řeky a přímo proti nám se začíná rýsovat hlavní hřeben masivu Annapuren. Výhledy jsou, jak se na Nepál sluší a patří, dechberoucí. Obloha je každý večer i ráno velmi fotogenická, ale je překvapivě těžké k ní najít vhodnou kompozici. Nejsou tu k mání žádné výrazné vrcholy.

Příchod do Manangu, centra oblasti, je zklamáním. Je to nehezká, poloopuštěná a zaprášená díra v horách. Jediné, čím vybočuje, jsou tři kina, kde dávají všech sedm amerických filmů s tematikou umírání v Himalájích. Chceme jít do biografu, když už jsme na té dovolené, ale všude zrovna hrají, co jsme už viděli. Z Manangu je možné podnikat různě náročné výlety na všechny strany, my volíme výšlap k jezeru Tilicho, jednomu z nejvyšších v Himalájích.

Třídenní pochod k jezeru a zpět je určitě nejkrásnější část treku, cesta stoupá do svahu do výšky přes čtyři tisíce metrů, otevírají se pohledy na masiv hor na jihu i výhledy zpět do hlavního údolí. Trasa prochází úsekem masivních sesuvů, s nádhernými skalnatými výčnělky. Výstup k jezeru samotnému je pekelný, stoupá se v kuse osm set výškových metrů, navíc do zatím nejvyšší dosažené výšky. Téměř polovina členů výpravy má nahoře akutní příznaky nedostatku kyslíku, jezera si vůbec nevšímá a ptá se zmateně na stánek se zmrzlinou.

Od jezera se na hlavní trasu dostáváme výhodnou zkratkou, která je sice delší, ale alespoň je pořádně zledovatělá. Údolí se znovu zužuje a my začínáme odhadovat, kde tam nahoře leží obávaný průsmyk Thorong La, kde před rokem zahynulo čtyřicet dva lidí při neočekávané sněhové bouři.

Průsmyk

Před průsmykem Thorong La znatelně přibývá turistů. Jsme skoro jediní, kdo neužívá prášek Diamox na zmírnění příznaků vysokohorské nemoci. Dva kluci z Holandska lezou nahoru dokonce v riflích. Je jim pochopitelně zima a tak zobou amfetamin na zahřátí. Ostatní zasvěceně diskutují o tom, jak kombinovat tyto dvě substance tak, aby si člověk moc neublížil. Svět se zbláznil, připadáme si jak na srazu vysokohorských feťáků. Noc před průsmykem je těžká, přechod však zvládáme celkem bez potíží. Můj obdiv v sedle nepatří selfie se oddávajícím trekařům, nýbrž obsluze v místní kamenné čajovně. Dvojice mužů zde ve velmi drsných podmínkách prakticky nonstop tráví šest měsíců v roce. Nutno poznamenat, že hranice pro dlouhodobou biologickou existenci člověka je cca o tři sta metrů níž.

Ačkoliv víme předem, že za průsmykem bude vše jiné, změna nás i tak překvapí. Pod námi se otevírá prakticky pouštní krajina, jiná je architektura, oblečení i typologie obyvatel. Úplně vyřízení scházíme sedmnáct set výškových metrů dolů do první vesnice. Tak významný den si zaslouží oslavit sprchou, mou první na cestě. Večer i následné ráno se na mě konečně usměje fotografické štěstí, když se k atraktivnímu světlu přidá i nádherně dominantní osmitisícová Dhaulágirí.

Mustang

Sestupujeme o dalších tisíc metrů, do údolí řeky Kali Gandaki, která se zařezává mezi dvě sousední osmitisícovky a tvoří tak údajně nejhlubší údolí světa s převýšením až sedm kilometrů. Pochod na jih je velmi nepříjemný, každý den se po desáté zvedne studený vítr, který vrhá písek do obličeje. Protože nemáme moc času, zkracujeme si cestu o jeden den autobusem. Veřejná doprava obnáší v Asii jistá specifika, popíšu zde tedy naší cestu podrobněji (večer před odjezdem říká prodavač lístků, že autobus pojede v 7:00, a žádá, ať se dostavíme raději už v 6:45):

• 6:35 - většina turistů už je pro jistotu na místě
• 7:20 - přijíždí autobus
• 7:30 - sedíme v autobuse, namačkaní jako sardinky
• 7:35 - vstupuje výpravčí, kontroluje lístky a většinu nás posílá ven, že prý máme jiné číslo autobusu (autobusy žádná čísla nemají)
• 7:50 - přijíždí autobus
• 7:55 - sedíme v autobuse, namačkaní jako sardinky
• 8:00 - vstupuje výpravčí, kontroluje lístky a všechny nás posílá dát batohy na střechu, potřebuje umístit ještě dalších deset lidí
• 8:15 - jedeme

Dostávám prestižní místo na zadní sedačce vlevo, takže mám většinu cesty nádherný výhled do dvě stě metrů hlubokého a velmi sypkého srázu pod silnicí. V pravotočivých zatáčkách se zadní část autobusu dostává tak mimo cestu, že kolmice spuštěná z mého pozadí protíná tok řeky pod námi. Autobus se neuvěřitelným způsobem natřásá a naklání, trvá mi pět minut, než se mi podaří přečíst název následující vesnice z mapy, co držím na klíně. Po necelých čtyřech hodinách, při kterých urazíme krásných třicet kilometrů, autobus neočekávaně zastavuje z důvodů všeobecné stávky řidičů. Dál musíme zase pěšky, ovšem většina cestujících přijímá tu zprávu s neskrývaným nadšením.

Celý zbytek dne sestupujeme dále na jih údolím řeky, až dorážíme k poslední části treku, výstupu na přes tři tisíce metrů vysoký Poon Hill. Výstupový den není namáhavý, ale zatraceně dlouhý. Je to ovšem, jak se shodnou téměř všichni členové výpravy, nejkouzelnější den naší cesty. Vesnice jsou nádherně posazené do severních svahů s výhledy na Dhaulágirí i masiv Annapurny, všude rostou mandarinky, na loukách se pasou štastní buvoli a jaci. Josef Lada by lepší vesnickou idylu nenamaloval.

Jen tak tak stíháme vystoupat před západem slunce na velmi navštěvovaný vrch Poon Hill, odkud je nádherný výhled na obě osmitisícovky. Až poslední den výletu vidíme vlastní vrchol Annapurny a to ještě jen malý kousíček. V plné nahotě se tak ukazuje, že název treku Okruh kolem Annapurny, není než laciný marketingový tah Nepálské vlády na přilákání podobných důvěřivců, jako jsme my.

Po dlouhém sestupu máme před sebou jediný odpočinkový den v mekce turistů - Pokhaře a desetihodinový přesun autobusem zpět do Káthmándú. Moc odpočinku ale nezažíváme, protože většina členů naší výpravy podléhá naprostému nákupnímu šílenství a snaží se zásobit barevnými šátky na dalších třicet let, zřejmě pro případ vypuknutí jaderného konfliktu. Na celou zemi doléhá čím dál víc krize způsobená nedostatkem paliv, alespoň se dá v Káthmándú po letech normálně dýchat. Naše letadlo do Dubaje se ovšem pár minut po startu stáčí zpět k zemi, přistává na nejbližším letišti v Indii a až tam tankuje palivo na cestu do cíle.

Pokud mohu srovnávat letošní trek s výpravou k Everestu, vychází mi následující: Everest je náročnější, daleko chladnější, více duchovní a scenérie jsou více ohromující. Annapurna je zase rozmanitější, příjemnější a nevím, jak to říct lépe: roztomilejší. Rozhodně stojí za to absolvovat oba dva.

Více v galerii