Nepál - Everest

K základům střechy světa (listopad - prosinec 2013)  - mapa

Občas pohár přeteče a člověk začne mít plné zuby té evropské spořádanosti, čistoty a volnosti pohybu a pak zatouží po pravém opaku, nejlépe kolébce chaosu a špíny - Asii. No a když do Asie, tak do hor. Když do hor, tak v Nepálu. Když v Nepálu, tak na Everest. Tentokrát jsme věnovali alespoň nějakou pozornost přípravě a pořídili si kvalitní a lehké vybavení. Já sám jsem se kromě obvyklého očkování nechal ještě opíchat českým klíštětem, takže jsem odlétám s pravděpodobnou diagnózou boreliózy a dávkou antibiotik na 2 měsíce.

Úvod

První malér nastává už na letišti v Praze. Děvče za přepážkou nám oznamuje, že kvůli chybějícím indickým vízům budeme mít problém přestoupit v Dillí a ať prý se na to rovnou vykašleme a jedeme do Krkonoš. Ve stresu rozjíždíme velkou akci po telefonu, která se postupně dostane až k indickému premiérovi, takže transfer v Dillí nakonec probíhá hladce. Poslední krátký přelet do Káthmándú sleduje Himálajský hřeben, takže se letadlo silně nakloní, protože se všichni cestující stejně jako my nalepí na okénka na levé straně. Káthmándú je jedno ze tří nejvíce znečištěných míst na Zemi, prý i díky korupci, která umožňuje donekonečna ředit prodávaný benzin jačí močí. A je to skutečně znát. Trávíme v Káthmándú jen necelý den, hlavně sháněním vybavení a letenky do Lukly, ale už po tak krátké době jsou naše smrkánky úplně černé.

Trek do základního tábora se obvykle absolvuje z městečka Lukla, kde se nachází prý statisticky nejnebezpečnější letiště na světě. Přistání tam bych skutečně nepřál nikomu, snad kromě Adolfa Hitlera a toho pána, co vymyslel hiphop. První den pochodu sledujeme řeku Dúdh Kósí a spíše klesáme. Občas vykoukne za obzorem nějaký zasněžený vrch, s naivitou začátečníků se dohadujeme, jestli už je to ten Everest, nebo ne. Druhý den přichází první očistec a to výstup do slavného Namche Bazaru, poslední výspě civilizace na cestě na Everest. Od Namche Bazaru se doporučuje stoupat jen asi 400 výškových metrů denně, aby člověk předešel akutní vysokohorské nemoci. I tak na sobě pozorujeme několik příznaků: zejména nechutenství, neklidné spaní a velmi bizarní sny. Hned druhý den se mi kupříkladu zdálo, že jsem se stal fanouškem Václava Klause na nějaké sociální síti. Po pár dnech to naštěstí přešlo.

Údolí Gokyo

Z Namche se nejprve vydáváme údolím Gokyo na sever směrem k hoře Cho Oyu - prý nejlehčí osmitisícovce. Každý den nabíráme výšku a tak postupujeme jen velmi pomalu. Denní porci kilometrů urazíme většinou už za dopoledne a zbytek dne se věnujeme zpitomělému čumění do zdi v místních ubytovnách. Kvapem ubývá turistů, podle nejrozšířenějších světových bedekrů totiž v půlce listopadu končí treková sezóna. Po pár dnech se tak známe se všemi horaly, kteří se tak jako my potácejí směrem vzhůru. Nejmilejší je parta Ukrajinců, protože se s námi dělí o své bohaté zásoby čerstvé ukrajinské zeleniny.

Čtvrtý den výstupu dorážíme na konec údolí, do turistické vesničky Gokyo ve výšce 4800 metrů. Místo je nádherné, lemováno kaskádou ledovcových jezer, avšak hlavním cílem zde bývá výstup na nedaleký vrch, ze kterého je údajně nejlepší běžně dostupný výhled na nejvyšší horu světa. Vyrážíme bez batohů, ale i tak je výstup do 5350 metrů holým utrpením. Nejsem schopen dávat při výstupu nohu před nohu. Andrea je na tom ještě o poznání hůř, nakonec se ani na vrcholu nezdrží, protože se jí zamotá hlava. Zůstávám tak na večerní focení téměř sám, jen s mystickým fotografem zabaleným do deky plné manter, který pronáší jedno existenční moudro za druhým. Výhledy a fotografování ovšem stojí za to. Vzduch je tak průzračný, až mám pocit, že si na okolní osmitisícovky můžu sáhnout. Asi půl hodiny po západu slunce se týpek zvedá a šine si to dolů. Ve snaze nezůstat na kopci jako poslední klopýtám polomrtvý za ním a poslouchám nepřetržitý příval jeho mouder.

Náš další plán je ambiciózní: překročit sedlo Cho La a sestoupit přímo do horní části údolí Khumbu k základnímu táboru pod Everestem. Protože sedlo je podle všeho zaledněné a jeho překročení nebezpečné, bereme do party dva kluky z Japonska. Přece jen, když bude třeba někoho obětovat, Japonců je víc než Čechů a Slováků. Ve čtyřech překračujeme ledovec na druhou stranu údolí a ubytováváme se na téměř opuštěném místě. Následující noc na mě doléhá únava z předchozích dnů a nevyspání, takže ráno (celkem lehce) demoralizuji celou skupinu a přesvědčuji je k delší cestě okolo hor, ale v nižších nadmořských výškách. Sestup druhou stranou je náročný, stezka neustále klesá a znovu stoupá, ale díky aklimatizaci přejdeme za jeden den úsek, který jsme šli nahoru dny čtyři. Výhledy na celé údolí Khumbu jsou jaksepatří dechberoucí.

Údolí Chukung

Znovu stoupáme přes vesničky Tengboche a Pangboche hlavním údolím směrem k Everestu. Protože máme oproti plánu náskok, stáčí se naše cesta k dalšímu bočnímu údolí Chukung a vrcholu Chukung Ri. Celé dni se teď pohybujeme sami, hory se téměř vylidnily. Obcházíme téměř ze všech stran Ama Dablam, považovaný za jeden z nejkrásnějších vrcholů na světě. V osadě Chukung je kromě nás ještě asi deset trekařů, zvláštní je, že každý sám a většina z nich je dost zasmušilá. Seznamujeme se s inteligentním a příjemným Holanďanem, který podniká sólo pochod v oblasti již šest týdnů.

Znovu se vydáváme na výstup na vyhlídkový vrchol, Chukung Ri, tentokrát ještě o 200 metrů výše než posledně. Na vrchol nevede žádná vyšlapaná cesta, musí se po kamenech a to je s limitní aklimatizací a tedy nejistou nohou celkem nebezpečné. Nahoře stojíme přímo proti jižní stěně Lhotse, hodnocené jako velmi obtížný výstup. Vrchol Chukung Ri pro nás znamená další výškový rekord, tentokrát 5550 metrů. Západ slunce je opět velmi vydařený. Jelikož jsem si kvůli úspoře váhy vzal s sebou do hor jen maličký gorilla stativ, válím se opět v prachu na zemi a snažím se namířit fotoaparát tím správným směrem. Dolů scházíme za úplné tmy a teploměr ukazuje méně než dvacet stupňů pod nulou. Nízkou teplotu snášíme překvapivě dobře, hlavně díky extrémně nízké vlhkosti vzduchu.

Everest

Vracíme se na hlavní trasu a vydáváme se do horní části údolí Khumbu, kde je též základní tábor pro výstup na Everest. V osadě Lobuche máme v noci zatím největší zimu, veškerá voda na pokoji zamrzá do rána na kost. V horách se nikde na ubytovnách netopí, zde je však více zima zřejmě kvůli blízkým ledovcům. Po dvou dnech plahočení přes morény ledovce Khumbu dorazíme do osady Gorak Shep ve výšce 5150 metrů, což je zatím nejvýše položené místo na přespání. Hned po příchodu pokračujeme výš na vrchol Kala Patthar, pahorek ve výšce cca 5500 metrů, odkud je opět dobrý výhled na Everest. Většina turistů volí buď Kala Patthar nebo základní tábor horolezců jako cíl výpravy. Výstup je už relativně snadný, přece jen se na nás projevuje téměř dvoutýdenní aklimatizace. Necelých 200 metrů pod vrcholem předbíháme anglického turistu ve věku požehnaných 89 let. Everest máme z vrcholu jako na dlani, Andrea si na něj dokonce opatrně sáhla. Sestup probíhá tradičně za tmy a je opět velmi chladno, začíná se projevovat příchod zimy.

Sestup

V údolí Khumbu nás čeká už jen sestup zpět na letiště v Lukle. Anatolij Bukrejev to prý dělal za dva dny, my potřebujeme jen o den více. Jsme hrdi na svůj fyzický výkon až do momentu, kdy nás dochází ten mizernej dědek z Kala Patthar, což značí, že s námi dva dny bez problému drží tempo. Sezóna je definitivně skončená, takže bydlíme zadarmo, platíme jen za jídlo. Největším zážitkem v této etapě je návštěva kláštera v Tengboche. Musíme uznat, že tehdejší developeři měli velký cit pro výběr stavebních parcel, protože klášter leží na místě se snad nejkrásnějším výhledem, jaký si lze představit. Trávíme celkem dost času v jeho areálu, hlavně v rozhovoru s mnichy. Vysvětlují nám, že údolí Khumbu bylo vyhlášené jako svaté místo tibetského buddhismu a že je zakázáno na jeho území zabíjet zvířata. Na zvířatech je to i vidět, nemají tiky, když kolem nich procházejí lidé. Veškeré maso se sem tedy dopravuje z nížin pěšky na zádech nosičů. Vůbec celá oblast se vyznačuje absolutní absencí jakékoliv agrese, ať už slovní, nebo fyzické. Cestou už nepotkáváme žádné turisty, ale nosičů neubývá, jen už nenosí japonským babičkám batohy, ale zato veškerý potřebný stavební materiál na opravu ubytoven.

Celý sestup je paradoxně díky aklimatizaci fyzicky náročnější, protože si můžeme dovolit delší etapy a taky trochu spěcháme, abychom stihli letadlo do Káthmándú. Při odletu je dobré si vždy nechat časovou rezervu, protože když nějaké letadlo spadne kvůli špatnému počasí, trvá dost dlouho, než vyrobí nové. Na letišti při odletu je velký zmatek, ale zdá se, že to vadí jen zhýčkaným turistům. Místní organizátoři vědí, že každého cestujícího dříve nebo později do letadla dostanou. Startuje se na nejkratší dráze na světě a kdo se dost nerozjede, ten už si pivko v hlavním městě nedá.

Káthmándú

Máme před sebou poslední tři dny v Káthmándú. Schéma dne je pokaždé stejné: začínáme pětichodovou snídaní na střeše hotelu za baťovských 19 Kč (nabíráme ztracených 10 kilo), následuje několik hodin nákupního šílenství (abychom už nikdy nemuseli vstoupit do předraženého českého Hudy sportu, maximálně s úšklebkem na rtech) a zbytek dne se polomrtví ploužíme po památkách. Hlavní město Nepálu je určitě nejživější a nejbarevnější místo, které jsem navštívil. Ve večerní špičce se dokonce dostáváme do zácpy chodců. Lidé prostě stojí namačkaní na ulicích, velmi mírně popocházejí a čekají až zácpa pomine.

Domů se jede těžko. Chození v naprostém tichu okolo osmitisícovek i prodírání se chaosem hlavního města jsou zážitky, které Hradec Králové a jeho okolí poskytne jen těžko. Nicméně i s takovými výzvami se musí člověk v životě vypořádat a nezbývá, než se těšit na další návštěvu tohoto kouzelného státu.

Více v galerii