Nepál - Manáslu

Stále nahoru a dolů okolo (listopad 2016)  - mapa

Tento rok se Bruselské fondy konečně pořádně plácly přes kapsu, a tak se otevřela možnost uspořádat výpravu do nejvyššího pohoří světa na opravdu seriózní úrovni. Naše expedice si tak může dovolit najmout nejen profesionálního místního průvodce, ale nechat se i doprovázet jedním z nejlepších turistů v celé západní Evropě.

Veškerá logistika výpravy je předem perfektně zajištěná, a tak sedím s naším průvodcem a mým kamarádem Guillaumem z Francie již dvě hodiny po příletu do hlavního města v autobuse do města Gorkha. Zde končí asfaltová silnice a také veškerá legrace. Další část cesty se nedá žádnými výrazovými prostředky ani přiblížit. Vyhrávám bohužel opět zadní sedačku v rohu, v řadě pro pět nás sedí osm, konstruktér navíc zapomněl na místo pro nohy. V uličce je narváno tak, že stojící cestující připomínají spíše kostky Tetrisu, než lidské bytosti. Celou cestu přemýšlím, zda budu slušně zvracet z okénka a riskovat zlomený vaz, nebo prostě na podlahu, jak je tu běžné. Po první hodině mám na cca patnácti místech na těle bolestivé modřiny od neustálého otloukání o ostré výčnělky okolo. Naprosto vyřízení se po pěti hodinách, po cestě, kam by u nás nepustili ani traktor, dotrmácíme do třicet kilometrů vzdáleného Arughat Bazaru, kde autobus naštěstí končí. Po celkově jedenáctihodinové jízdě se na konci dne nacházíme vzdušnou čarou asi padesát kilometrů od hlavního města. Dál už půjdeme naštěstí pěšky.

Pochod začíná pěkně zostra. Jsme ještě v nížině, tudíž je velké vedro. Úzká, velmi málo upravená stezka nestále příkře stoupá a klesá. Je to velmi frustrující. Po osmi hodinách ostrého pochodu končíme o pouhých dvě stě výškových metrů výš než ráno. Všude okolo nás se slaví pětidenní svátek Tihar, jeden večer lidé rozsvěcují svíčky a lampiony, zatímco další den se ve vesnicích chodí něco jako naše koleda. Děti ve skupinách chodí dům od domu, zpívají, tančí a dostávají za to spropitné. Dospělí pak až do noci slaví, posilněni alkoholem. Ve dvě ráno jsme pak pod naším oknem dokonce svědky pravé nefalšované nepálské rvačky. Paní domu ráno umývá z kamenné dlažby velké skvrny od krve. Krásné završení svátku.

Celou první část treku sledujeme tok řeky Budhi Gandaki. Údolí je každý den dramatičtější, okolní hory už přerůstají pět tisíc metrů, my jsme však stále nepřekročili výšku dva tisíce. Více než kdykoliv předtím na mě doléhá pocit stísněnosti, obrovitosti a opuštěnosti hor. Vesnice ve střední části treku jsou od sebe velmi vzdálené a malé. Strmé svahy soutěsky neuživí mnoho lidí. Melu z posledního, jsem nejslabším článkem výpravy, a tak se rozhodnu odlehčit svůj náklad o toaletní papír, svetr, použité trenýrky a müsli tyčinky. Další den se mi šlape lépe a místní jsou vděční.

Po čtyřech dnech namáhavé chůze opouštíme kaňon a vcházíme do širšího horského údolí. Cestu lemují střídavě nádherné lesní porosty a vesnice obklopené terasovitými políčky s pšenicí a kukuřicí. Na spoustě míst probíhá sklizeň, asi v podstatě stejně jako u nás před dvěma sty lety.

Přicházíme do vesnice Lho. Je to bezesporu nejhezčí část celého okruhu. Nad vesnicí idylicky položenou mezi modřínové lesy se tyčí buddhistický klášter. Poprvé vidíme samotné Manáslu. Celá scenérie je navíc obklopená prstencem sedmitisícovek. Chceme zde přenocovat, ale nás průvodce bohužel trvá na pokračování v cestě do výše položeného Samagonu.

V Samagonu, ve výšce asi 3500 metrů, zůstáváme jeden den kvůli aklimatizaci. Na celém treku není k dispozici mobilní signál ani internet. Abych ovšem zažil opravdový digitální detox, ztrácím pro jistotu během odpočinkového dne svůj telefon. Na aklimatizační výlet vyrážíme k ledovcovému jezeru přímo pod Manáslu. V jezeře se zrovna chladí skupinka jaků. Všichni stojí bez pohnutí asi dvacet minut ve vodě, a když se dostatečně nabaží, vydají se nekonečně pomalu dál. Ráno, ještě před východem slunce vybíháme ven, abychom zachytili první světlo na vrcholku Manáslu přímo nad hlavou. Spolu s námi podupává venku asi dvacet Japonců s teleobjektivy, kteří večer přiletěli helikoptérou a po nezbytné aklimatizaci poletí za pár dnů ještě výš. Velmi efektivní, takto se dá poznat celý Nepál během jednoho týdne.

Začíná vysokohorská část treku. Přecházíme do nejvýše položené vesnice Samdo, necelé čtyři tisíce metrů nad mořem. Vydávám se sám do okolních strmých svahů, kvůli lepší aklimatizaci. Na jihu se otevírá nádherný pohled na celý masiv Manáslu, je vidět už i průsmyk, který budeme za pár dnů přecházet. Také po více než týdnu slyším jen ticho, do této chvíle jsme byli neustále v přítomnosti civilizace nebo rozbouřené řeky. Když vstoupí svah do stínu, prudce se ochladí, snad až o třicet stupňů, už jsme opravdu vysoko. Celý zmrzlý pospíchám zpět do vesnice.

Blížíme se k průsmyku, zde už není žádné stálé osídlení, jen turistické ubytovny. Z letargického pomalého výstupu mě vytrhne zlověstný zvuk. Na severní straně Manáslu se právě utrhla ohromná lavina. Bohužel zachytím jen její torzo.

Průsmyk Larkye má nižší polohu než Thorong La na treku kolem Annapurny, ale řekl bych, že jeho zdolání je obtížnější. Je delší, v horším terénu a vrcholová partie je opět trochu nahoru-dolů po ledovcové moréně. Výstup začínáme ve tři ráno, abychom se vyhnuli ostrému větru, který zde začíná pravidelně vát po desáté hodině. Ještě zpitomělý nočním vstáváním netečně koukám, jak mi náš průvodce leje horkou vodu do filtrační lahve a tím ji nenávratně ničí. Po necelých čtyřech hodinách výstupu, při kterém zažíváme nádherný východ slunce v průsmyku, se nečekaně objevuje cedule s oznámením, že jsme dosáhli nejvyššího bodu. Dlouho se nezdržujeme a klesáme na druhou stranu. Připadám si jako frajer až do chvíle, kdy začneme potkávat horské nosiče v protisměru. Oblečeni v polobotkách, riflích a tenkých bundách pomalu postupují vpřed pod tíhou až padesáti kilogramů nákladu. Z druhé strany je výstup také daleko strmější a delší, převýšení činí téměř dva tisíce metrů. Někteří jen stěží dojdou do cíle za denního světla.

Po příchodu do Bimtangu si dopřáváme lahev piva napůl a já po pěti minutách usínám na stole. Bimtang je opět jedno z nejkrásnějších míst, které jsem navštívil. Údolí je ze všech stran obklopené strmými zaledněnými štíty a přitom uprostřed nádherného lesa. Večerní ani ranní focení se opět nedaří, jako každý den je až příliš hezky.

Po dalších dvou dnech sestupu nastává rozpad našeho společenstva, můj kamarád se vydává dál do hor, náš průvodce čeká na odvoz do údolí a já se rozhoduji do nížiny dojít po svých. Je mi smutno, nemám telefon, jsem sám a vracím se politicky jiného světa, než jaký jsem opustil. Šlapu asi dvě hodiny po stezce, když ke mě přibíhají dva šerpové a minimalistickou angličtinou říkají něco o telefonu a abych počkal na místě. Čekám tedy a za deset minut přijíždí džíp s naším průvodcem. Auto zastavuje a průvodce drží v ruce můj telefon. Z toho, co jsem pochopil, se na poslední chvíli podařilo po téměř sedmi dnech vypátrat zloděje a donutit ho, aby telefon vrátil. Několik selfie od pachatele zůstává v telefonu jako milá vzpomínka na celou příhodu.

Poslední dva dny cesty jsou plné setkání se zajímavými lidmi. Jeden starý muž z Austrálie přešel celý okruh za tři týdny, přitom má kvůli zranění páteře voperovanou rušičku bolesti a neovládá svůj močový měchýř. Poslední noc na treku přespávám v zaprášené ubytovně hned pod dostavovanou přehradou, paní mě prosí na kolenou a říká, že už týden neměla žádného zákazníka. Civilizační pokrok má i zde své poražené.

Okruh končí se začátkem asfaltové silnice v Besisaharu a nyní mě čeká cesta autobusem do Pokhary. Meziměstská hromadná doprava v nejchudší zemi v Asii obnáší jistá specifika, proto popíšu svou cestu podrobněji.

• 10:40 - přicházím k okénku, kde si přes zjevný odpor dvou podivných veksláků kupuji jízdenku
• 10:57:00 - autobus vyráží, zpoždění je dvacet minut, ze dvou veksláků se vyklube řidič a jeho průvodčí, snaží se lidem prodávat lístky napřímo, mají z toho zisk do kapsy
• 10:57:15 - nabíráme prvního cestujícího, který čeká na cestě
• 10:57:50 - nabíráme další dva cestující
• 10:59:20 - první cestující vystupuje, dlouze se dohaduje s průvodčím o ceně, po ukončení vášnivé licitace však nikdo nemá drobné, oba odchází do nedalekého obchůdku rozměnit peníze
• 11:30 - po asi 67 zastaveních je autobus narvaný k prasknutí
• 11:37 - pár cestujících ze zadních řad se boucháním do stropu dožaduje výstupu, ve zcela zaplněné uličce se však nikdo ani nepohne, takže těm chudákům vyprší časový limit pro opuštění vozidla a jede se dál
• 11:45 - paní na sedadle vedle řidiče zvrací do (průhledného) igelitového sáčku, jsem jediný, kdo tomu věnuje pozornost
• 11:57 - již potřetí stavíme se skřípěním brzd asi půl metru od čela kamionu v protisměru, jsem jediný, kdo tomu věnuje pozornost
• 12:20 - autobus je tak narvaný, že se můj výhled zmenšuje na cca dvacet centimetrů, vzdávám proto snahu dál zaznamenávat cestu a usínám
• 15:45 - stavíme na konečné v Pokhaře

Pokhara je letos daleko hezčí místo na odpočinek než před rokem. Celé město tehdy zakrýval oblak smogu způsobený indickým embargem na dovoz zboží. Osmiticícovky teď rámují průhled téměř každou ulicí. Po jednodenním odpočinku vyrážím na výšlap na nedaleký kopec Sarangkot s jedním z nejlepších výhledů na Himáláje v Nepálu. Sarangkot je i oblíbeným cílem místních, koná se zde nejedna svatba a další ceremonie. Na východ i západ slunce je zcela natřískáno.

Přesun do dvě stě kilometrů vzdáleného Káthmándú po jediné hlavní silnici v Nepálu trvá klasických deset hodin. Je až frustrující pozorovat, jak tato země stagnuje. Zatímco u nás jsme za poslední tři roky téměř stihli dořešit kauzu Peroutkova článku a zavázali se, že důkladně prodiskutujeme problematiku vysokorychlostních vlakových tratí na našem území, za stejnou dobu v Nepálu se stihlo postavit jen několik málo ubohých vodních přehrad a vyasfaltovat pár set kilometrů silnic. Takto, milí Nepálci, tu Evropu nedoženete!

Poslední dva dny v hlavním městě trávím zejména snímáním tohoto nejživějšího a nejbarevnějšího místa naší planety. Zejména zelný trh na sever od historického centra patří k tomu nejlepšímu, co může fotograf zažít. Na nejmenším možném prostoru jsou k vidění muži i ženy desítek etnik a několika náboženství. Veškerá činnost funguje podle zřejmě ustálených, ale cizinci absolutně neuchopitelných pravidel.

Nutno říct, že fotografování v ulicích je drahý koníček. Desítky lidí z vás během dne nějakým způsobem vymámí drobný obnos, ale stojí to za to. Pozoroval jsem Sádhua, jak spolkne zapálenou cigaretu, žebravé mnichy, kteří by svou netečností strčili členy hradní stráže do kapsy, i polodivoké opice prohánějící se v nekonečně spletitém rozvodu elektřiny.

Jsem vděčný, že jsem okruh kolem Manáslu mohl navštívit. Díky povinnosti absolvovat ho s místním průvodcem, není tak frekventovaný jako ostatní populární trasy. Zároveň se na posledním úseku již začala stavět strategická silnice, která povede přes průsmyk Larkye až do Číny, což bude samozřejmě během pár let znamenat konec pěší turistiky v oblasti. Manáslu je sice náročný, ale některé scenérie patří k tomu nejlepšímu, co lze vůbec v Nepálu vidět.

Věnováno Vladovi Pakanovi.

Více v galerii