Skotsko

Fotografická křížová výprava (březen 2015)  - mapa

Úmysl zafotit si ve Skotsku ve mně klíčil již dva roky. Spolu s Pepou Havlínem jsme byli možná poslední žijící fotografové v Čechách, kteří si tam ještě nezablbli, takže jsme chtěli vědět, co na něm všichni vidí. Výpravu plánovanou původně na začátek února jsme postupně odsunuli až na polovinu března. A dobře jsme udělali.

Přímý let z Prahy do Edinburgu ve Skotsku je jedním z příjemných výdobytků 21.století. To samé se rozhodně nedá říct o občerstvení společnosti EasyJet, které spíše připomíná sovětský gulag století minulého. Po přistání nás čeká hned první nepříjemnost z dlouhé řady následujících - kluci, co vykládají zavazadla z letadla, si opět pohráli s mým batohem. Málem ho chudáka nepoznávám. Domnívám se, že by nebylo od věci, aby i tito zaměstnanci letiště procházeli při přijímacím kolečku psychologickým testem a vyloučilo se tak přijetí agresivních jedinců. V místní autopůjčovně dostáváme klíčky od úplně nového vozu i s varováním, že pokud ho jen trochu odřeme, nemáme ho ani zkoušet vrátit zpět. Dívka za přepážkou reaguje na každou naši větu hláškou "Fantastic!" s tak otráveným výrazem, že mám chuť ji přetáhnout stativem.

Glen Coe

Vyrážíme směrem na ostrov Skye, který leží na západní, tedy opačné straně Skotska. V celé Británii se jezdí na levé straně, takže první hodiny jízdy nastávají drobné peripetie. Nervozitu uklidňuje až několik panáků pravé Skotské. Některé kruhové objezdy v blízkosti letiště si projedeme dvakrát až třikrát, abychom si lépe zapamatovali cestu zpět. Později odpoledne vjíždíme z nížiny do zvedajících se kopců skotské vysočiny a oba žasneme: já jako spolujezdec nad krásou krajiny, Pepa jako řidič nad ubohou kvalitou místních silnic. První večer nás zastihne ve známé oblasti Rannoch Moor, kde narychlo vyskakujeme z auta a fotíme. Po západu slunce se přesouváme k jednomu z nejvyhledávanějších míst pro fotografy ve Skotsku, začátku údolí Glen Etive. Zde se mi daří pořídit první publikovatelný snímek.

Noc je nezvykle chladná, i když teploměr neukazuje ani nulu. Zřejmě kvůli vysoké vlhkosti vzduchu. Zem je úplně prosáklá vodou, naštěstí nacházíme snad jediný rovný a téměř suchý plácek v celém Skotsku pro náš stan. Další den pokračujeme přes slavné Glen Coe, které si skutečně svých 5 minut naší pozornosti zaslouží, na ostrov Skye. Těsně před ostrovem zastavujeme u hradu Eilean Donan. Podle prospektů z Čedoku vypadá nádherně romanticky. V momentě, kdy jsme u něj my, vypadá, jako kdyby na něm tisíce turistů předváděli, jaké to bylo, když takový hrad vezme útokem celá anglická armáda.

Skye - Elgol

Jako první místo na ostrově Skye vybíráme lokalitu Elgol. Je to mořský záliv přes který je vidět pohoří Cuillins, což jsou ty nejrozeklanější hory na světě, nebo alespoň v Británii. Lovíme dlouhé expozice, během kterých je čas na konverzaci s divným fotografem původem z Litvy. Radí nám ať si dáme pozor, že v moři je voda a že je mokrá a vůbec, že tu tak prší, že nemá cenu tady nikam chodit. Obloha je téměř dokonale čistá, což není při fotografování ideální. Druhý den ráno proto znovu zkoušíme úplně stejné místo, ale počasí je stejné jako večer. I Litevec je na svém místě. Jediná změna je, že mě začíná zlobit fotoaparát. Celkem náhodně oznamuje, že selhává komunikace s objektivem a že se na to vykašle a pojede domů. Pepa je naštěstí technický génius a je z Prahy a tak usuzuje, že se rozbila clona a že stačí, když izolepou přelepíme kontakty mezi objektivem a tělem a já budu dál moci používat objektiv, ovšem jako kus mrtvého skla bez ostření a stabilizace.

Skye - Neist Point

Během dne se přesouváme k nejzápadnějšímu výběžku ostrova. Cesta je pohádková, projíždíme silničkami jako stvořenými k natáčení reklam na ty nejnadupanější bouráky na světě. Všude kolem se ležérně povalují velmi atraktivní ovce. Vesničky, nebo spíše shluky polosamot kolem cesty, jsou jako z marcipánu. Pepa se před místní faunou předvádí se svou kombinací teleobjektivu a dvou telekonvertorů. Na Neist Pointu překvapivě fouká. Procházíme se po hranách pastvin, které končí přibližně stometrovými kolmými útesy v moři, a čekáme na západ slunce. Neist Point je velmi fotogenické místo a ve skutečnosti ještě mnohem hezčí, než jak jsem si ho představoval z fotografií. Obloha je bohužel opět jako vymetená. Po dvou uslzených hodinách v neustálém větru balíme nádobíčko a odvážnou noční jízdou se přesouváme na sever ostrova.

Skye - Quiraing

Quiraing je místo v pohoří Trotternish na severovýchodě ostrova Skye. Příroda se tu vyřádila tak, že například na takovou Polabskou nížinu už jí nezbylo vůbec nic. Vstáváme ještě za úplné tmy, a jelikož jsme večer za tmy i přijeli, nemáme vůbec tušení, kam bychom měli jít fotit. Bloumáme kolem auta, a když je trochu vidět, vyrážíme do skal. Tentokrát se vymetená obloha nekoná, zato je téměř dokonalá šedá deka. Někdy je frustrující býti fotografem. Místo je ovšem tak krásné, že se rozhodujeme, že pokus zopakujeme i další den ráno. Vydáváme se prohlédnout si vodopád Kilt Rock, kde postupně vyfotíme asi šedesát Číňanů nebo Japonců. Stále dokola nás oslovují, protože se z nějakého důvodu domnívají, že když máme tak velké aparáty, uděláme jim hezkou fotku jejich telefonem. Odpoledne trávíme popojížděním po severním pobřeží a focením na romantických útesech u Flodigarry.

Další noc trávíme na stejném místě, jako předchozí a vyrážíme znovu fotit v Quiraingu. Tentokrát je obloha pro změnu zcela vymetená. Zdá se, že co se počasí týče, neznají ve Skotsku slovo kompromis. I tak si vyfotíme do sbírky jednu z ikon světové krajinářské fotografie, slavný malinký zdejší strom.

Skye - Storr

Na tento den máme naplánovaný jen malý přesun a tak se rozhodneme podívat se, jak se žije lidem ve Skotsku. Zastavujeme v městečku Portree a jdeme se poprvé někam najíst. V celém jídelním lístku není jediné jídlo, kde by chyběla ingredience jménem haggis, což je, jak se dozvídáme, zbytek ovčího žaludku, který hnil alespoň 3 měsíce v nějakém místním sklepě - pokud jsem tedy dobře rozuměl. Jídlo nám ovšem překvapivě chutná, což přisuzujeme astronomické ceně a faktu, že jsme už pátý den jen na konzervách. Na náměstí potkáváme Dannyho MacAskilla, to je ten týpek, co tak šíleně skáče na kole. Je místní. Moc stojí o to se s námi vyfotit, souhlasíme, ačkoliv máme celkem naspěch.

Odpoledne vyrážíme na asi hodinový výstup ke skále zvané Old Man of Storr, spíše abychom obhlédli terén, protože lokalita je vhodná pro ranní focení. Ráno, ještě za tmy vyrážíme do kopce znovu, tentokrát na jisto. Počasí nám přeje, objevuje se dokonce slabá lokální mlha, což dodává místu punc tajemnosti. Skála z dálky nevypadá velká, ale ve skutečnosti se vedle ní člověk úplně ztrácí.

Glen Etive

Opouštíme ostrov Skye dříve, než byl původní plán, takže trochu tápeme, kam dál. Vydáváme se dále na sever podél severozápadních fjordů. Krajina je divoká a až na občasné golfové hřiště téměř opuštěná. Z krajinářů se měníme na lovce divoké zvěře a stopujeme místní jeleny. Na méně než padesát metrů se nám přiblížit nedaří. Ačkoliv projíždíme atraktivními místy, po Skye nám nepřijdou tak fotogenická a do večera nenarazíme na vhodnou lokaci k focení. Rozhodujeme se tedy stočit na jih a vrátit se do okolí Glen Coe, kde se nám líbilo na začátku výpravy. Cestou se projíždíme okolo slavného a nudného Loch Ness a zajíždíme si omrknout pohoří Cairngorns. Po dvou dnech po odjezdu z ostrova a bloumání po Skotsku tedy dorážíme na místo, kde jsme se ocitli první den. Večer nás zastihuje v údolí Glen Coe. Pochmurné počasí dodává horám neuvěřitelnou atmosféru. Je vůbec zvláštní, jak mohutně tyto hory na člověka působí, ač jejich nadmořská výška málokdy přesáhne tisíc metrů.

Předposlední den trávíme v bočním údolí Glen Etive, které klesá až k moři, kde pokračuje jako fjord. Je to rozhodně zlatý hřeb našeho výletu. Každých pět minut zastavujeme a vylézáme z auta. Někdy kvůli výhledům, jindy kvůli tomu, abychom rozehnali drzé jeleny blokující cestu. V půlce hádky s místní zvěří nás překvapí začínající zatmění slunce, na které jsme se přitom těšili už několik dnů. V této oblasti dosahovalo asi 90%.

Na začátku fjordu strávíme příjemnou hodinu s místním vymítačem rododendronů, člověkem s - troufám si říct - až Shakespearovskou angličtinou. Navzájem si chválíme znalost toho jazyka. Povídá, že jsme dobře udělali, že jsme přijeli až teď, že jim tam prý v kuse tři měsíce pršelo tak, jak on sám nepamatuje. Vydáváme se nazdařbůh do skal, abychom se porozhlédli po kraji. Při odpočinku mi vypadne z ruky objektiv a oba s Pepou sledujeme jak se dlouhé minuty valí prudkým svahem do údolí. Daří se nám ho najít, je napůl zapíchnutý do bláta. Reklama ovšem trochu přehání, když tvrdí, že objektivy řady L vydrží vše. Tento nevydržel. Přicházím tak během pár dnů již o druhý objektiv. Ke všem malérům se přidává ještě stávkující expozimetr.

Poslední den trávíme cestou zpět do hlavního města a jeho prohlídkou. Daří se nám najít nefalšovanou skotskou hospůdku, která se záhy po našem příchodu plní do posledního místečka. Začíná totiž zápas v ragby Anglie - Francie. Hospoda jako jeden muž dýchá pro Francii. Téměř do půlnoci bloumáme po městě, naposledy přespáváme v autě a v pět ráno mizíme na letiště. A celkově: kromě nepřízně počasí, mizerného jídla, drahoty a dvou pokažených objektivů se mi výlet líbil a příště pojedeme s Čedokem rádi znovu, tentokrát možná opravdu uprostřed zimy.

Více v galerii