Jihozápad USA

říjen - listopad 2012  - mapa

Po Spojených Státech jsem nikdy netoužil. Viděl jsem z nich dost a dost zamlada v televizi při sledování nejrůznějších blbostí a anglosaská kultura se mi vyloženě ekluje. Jak to tak v životě bývá někdy se prostě člověk někde ocitne, ani neví jak. Je košer poznamenat, že pro fotografa jsou parky na jihozápadě osy zla vyloženým rájem a že pro cestování osobním automobilem neexistuje na světě lepší infrastruktura. Díky tomu jsme během 17 dnů zažili naprosto vyčerpávající fotografickou štvanici bez téměř jediného vynechaného rána či večera. Ještě dnes, po několika letech ten záhul dospávám.

Kalifornie

Jako základnu jsme příhodně zvolili vesničku Novato cca 25 mil na sever od San Franciska, kde shodou okolností žije švagrová a kde jsme si půjčili jedno ze sedmi aut, co se jim válelo na dvoře. V době příprav na cestu jezdím téměř každé ráno ke slavnému mostu Golden Gate. Chtěl bych ho fotografovat s typickou dekou, která se často vytváří v jeho spodní části, ale ani jednou se nezadaří. V plánu máme ujet 5500 kilometrů a návštěvu 11 parků a cca 3 dalších zajímavých lokalit. Nejprve míříme na jih do San Diega, navštívit kamaráda. Cesta podél pobřeží Tichého oceánu je perfektní, projíždíme oblastí zvanou Big Sur, o které jsem čítal jako dítě ve Steinbeckových knihách. Ráj se mění peklo hned po vjezdu do Los Angeles. Spolu s indickým Dillí se řadí k nejodpornějším místům naší planety. Smrad a změť desetiproudých dálnic je jediné, co se mi vybaví.

Po návštěvě San Diega, kde si člověk připadá jako na dovolené, i když tam bydlí, stáčíme vůz do divokého vnitrozemí. Hned po přejezdu prvního hřebene se dramaticky mění stupeň civilizace - v pobřežní Kalifornii jsme si připadali jako podřadná rasa vedle těch miliónů dokonale vysportovaných mladých těl (stará těla jsme neviděli), zde jsme naopak jediní, kdo má v ústech nějaké zuby. První noc trávíme v poušti Anza Borrego, notně vystrašení ze všemožné jedovaté havěti, která se zde prý nalézá. Všímáme si, že 99% geografických názvů okolo nás je kombinací asi deseti různých slov jako: big, green, old, black vs. river, peak, valley.

Další den přejíždíme do národního parku Joshua Tree. Ačkoliv je půlka října, je strašné vedro. Nechtěl bych se tu potácet někdy v létě. Park je známý díky svým falickým kaktusům, které jezdí obdivovat muži a zejména ženy z celého světa. Kupujeme si výhodnou lítačku, která nám za jedny peníze umožní vjezd do všech placených národních parků.

Arizona

Po procházce v parku následuje jeden z nejdelších přejezdů. Můj nejmenovaný spolujezdec usíná asi po 30 kilometrech, takže zbylých 500 je na mně. S roubíkem v ústech se daří dojet do městečka Williams v Arizoně, které je vstupní branou k jednomu z divů světa Grand Canyonu. K tomu už se na internetu vyjadřoval každý, takže my zde vynecháme. Snad jen, že jsme sestoupili asi do půlky a tam potkali velmi sympatický pár učitelů. Na noc kempujeme v krásném řídkém vysokohorském lese. Focení kaňonu se nedaří ani večer ani ráno, neboť stále převládá hnusný opar.

Po Grand Canyonu začne být krajina opravdu zajímavá. Ubývá stromů a přibývá holých skal v nejrůznějších barvách a tvarech. Blížíme se k Monument Valley, ale nevíme přesně kde je, neboť v atlasu, který máme k dispozici není zaznamenané. Dojíždíme v noci do indiánské rezervace a dozvídáme se, že je zde, v okolí Monument Valley, zakázáno spát jinde než na vyznačených tábořištích a že se za přespání platí. Vyznačené tábořiště je skutečně jen kus písku s cedulí bez záchodu. Údolí Monumentů je posvátné místo původních obyvatel Ameriky a též kuřáků značky Marlboro. Ráno nacházím notoricky známý plácek na fotografování a užívám si hru světla nad rudými monumenty. Během dne projíždíme část údolí a podnikáme i krátký pěší výlet, ale zase je nějak moc vedro.

Utah

Hned za Údolím Monumentů začíná stát Utah a je to znát. Utah je bezesporu nejhezčí místo na naší planetě a kdybyste odtud vzali jakýkoliv náhodný kus země a někam ho přenesli, okamžitě tam z toho udělají atrakci číslo jedna. V Utahu se nedá nikam dojet, protože každých pět minut zastavujete a kroutíte hlavou s otevřenými ústy. Většina státu leží poměrně vysoko a téměř tu neprší, takže je tu nebývale čistý vzduch s dalekým dohledem, ale také je v noci pekelná zima. Centrem všech atrakcí je trojice národních parků okolo soutoku řek Colorado a Green River. Soustava kaňonů, která zde vznikla, překonává slavný Grand Kaňon ve všech ohledech kromě hloubky. Obrovská plocha je téměř nedotčena civilizací a každoročně se v Canyonlands někdo ztratí a zahyne, nebo si alespoň musí uříznout ruku, aby se zachránil. Utah je také plný indiánských území, hlavně díky své nehostinnosti. V minulých stoletích vznikaly indiánské rezervace výhradně v místech, kde vůbec nic neroste. U silnice je roztroušena spousta krámků s rukodělnými výrobky. Jelikož můj navigátor rukodělné výrobky zbožňuje, zastavujeme téměř u každého. V jednom z obchůdků se dáváme do řeči s ženou indiánského původu. Nikdy jsem neslyšel nikoho tak krásně a smutně mluvit. Vypráví o tragickém osudu svých předků a o téměř stejně beznadějné současnosti. Ještě několik dní ani nemyslíme na nic jiného než na její slova. Snažíme se v autě vymyslet způsob, jak položit Spojené státy na krovky a vrátit zemi původním obyvatelům, ale nic nás nenapadá.

První ze zmíněných navštěvujeme park zvaný Needles neboli Jehly. Je to takový jejich větší a barevnější Adršpach a dá se v něm velmi lehce zabloudit a zemřít. První se nám daří, druhému unikáme o vlásek. Jako další navštěvujeme Island in the Sky - náhorní plošinu mezi zmíněnými řekami. Jedná se o tak zvaný autopark, šitý na míru těm línějším z nás. Stačí popojíždět autem po stolové hoře, u cedule zastavit a kochat se. Zní to banálně, ale opravdu je čím se kochat. Pro mě je to jeden z vrcholů celého výletu. Nahoře nás též zastihne sněhová bouře, která srazí teplotu během pár hodin o patnáct stupňů. Za to ale vytvoří ideální podmínky pro fotografování. Trávím tím celé odpoledne až do západu slunce.

Po delší době se ubytováváme, tentokrát v městečku Moab. Moab je světovým centrem všech sportovců, kteří jsou opravdu cool. Ti méně cool zůstávají v jiných městech a tak se dají celkem dobře odlišit. Pokud jste cool sportovec musíte tuto sezónu nosit kulicha. Za všech okolností. Hospody, na náš vkus celkem přetopené, jsou tedy narvané sportovci v tílkách a s potem promočenými kulichy na hlavě. Za Moabem začíná další skvost, přírodní park Arches, tedy Oblouky. Matka příroda se z nějakého důvodu rozhodla vytvořit na relativně malé ploše několik stovek kamenných oblouků. Je tam jeden strašně tenký a dlouhý, až to vypadá, že každou chvíli spadne. Túru po parku jsme si špatně načasovali, takže jsem k vybranému cíli sprintoval asi 4 kilometry. U nejslavnějšího oblouku Delicate Arch se ten večer vyrojilo asi šedesát fotografů, nikdy předtím jsem něco podobného neviděl. Výhoda byla, že jsme se zorganizovali do půlkruhu a když se nějaký zoufalý turista pokusil dojít až k samotnému oblouku, šedesát fotografů na něj začalo ječet tak, že okamžitě zmizel a výhled na oblouk nikdo nerušil.

Posledním zastavením ve středu Utahu je známé vyhlídkové místo Dead Horse Point. Kdysi sem kovbojové zahnali divoké koně a přehradili jim cestu zpět, pak šli svůj úspěch zapít a na ta zvířátka zapomněli. Koně pošli za pár dnů žízní. Když jsem fotky odsud kdysi našel na internetu, bylo mi zatěžko uvěřit, že jde o reálnou scenérii. Dorážím na místo autem ještě za úplné tmy, i tak lze pode mnou tušit hluboké údolí řeky Colorado s meandry. Východ slunce se nadmíru vydařil, a komponovat šlo na téměř všechny světové strany.

Na hranici Utahu a Arizony jsou v divoké krajině roztroušeny další, rozlohou menší, o to však působivější monumenty. Jedno z těchto míst se nazývá The Wave a protože se jedná o výtvor z křehkého pískovce, ochránci se rozhodli, že místo znepřístupní davům. Každý den tak může Wave navštívit pouze 20 lidí, kteří jsou den předem vybíráni losem v městečku Page. Protože nám Čechům losovačky jdou, věříme si a přihlašujeme se také do loterie. Světe div se, vybírají nás hned v prvním kole a ani to nikoho nebolelo. Dostáváme mapu s orientačními body jak postupovat terénem, protože k Wave nevede žádná stezka. Asi po dvou hodinách chůze v polopoušti nacházíme povědomé útvary skal, až se před námi najednou otevírá celý amfiteátr. Samotná lokalita je nádherná, chodíme celé hodiny tam a zpět.

V Utahu nás již čeká jen známý Antelope Canyon a Horse Shoe Bend. Antelope Canyon je několik set metrů dlouhý a cca jeden metr široký kaňon v červeném pískovci vymletý za cca 190 miliónů let bleskovým povodněmi. Vstup je placený a turisté se dělí na skupinky asi po deseti lidech, které doprovází indián z místního kmene. Indián je celkem znuděný a rozhodně nesdílí naše nadšení a spíše nás popohání, abychom už šli dál. V naší skupince jsou i čtyři Češi. Pracují v Kanadě a dostali se za hranu zákona, proto se tam nemohou vrátit. Cestují tedy po Státech a přemýšlí, co dál. Nechávají nás na černo přespat u nich v motelu, porušování předpisů je, zdá se, jejich koníčkem. Nedaleko kaňonu je meandr řeky Colorado, nazývaný Horse Shoe Bend. Fotím tam západ slunce a opět mám štěstí. Je to moje první a poslední použití širokého skla, které jsem zakoupil před touto cestou.

Naše cesta se stáčí zpět na západ do Kalifornie. Prosvištíme Bryce Canyon, další psychedelicko-pískovcový výtvor přírody. V minulém století ho kompletně zničili při natáčení nějakého velkofilmu, ale stihli ho opravit tak, že to téměř není vidět. Pokračujeme po silnici č.12, kterou místní označují jako nejvíce dechberoucí cestu v USA. Výhledy odtud jsou opravdu pěkné, ale dechberoucí možná je i proto, že vede v nadmořské výšce přes 2500 metrů nad mořem. Poslední zastávka v Utahu je národní park Zion. Nemáme už čas se zde zastavovat, tak alespoň ze silnice fotím mimořádně povedený západ slunce. Vůbec téměř všechny západy a východy slunce byly v Utahu extra vyvedené. Přičítám to čistému vzduchu a odstínům skal, které ještě zdůrazňují barvy v době, kdy je slunce nízko na obzoru.

Nevada a Kalifornie

Máme v plánu si trochu odpočinout od přírody, vyrazit si z kopýtka a utratit nějaký ten chechták v pupku světa Las Vegas. Do města přijíždíme až za tmy, tak rychle hledáme, kde zaparkovat a kde jsou ta kasina. Navigace nám sice už několik tisíc kilometrů nefunguje, ovšem toto je první reálná zatěžkávací zkouška. Parkujeme nakonec na dohled hlavní třídy a jdeme pěšky. To se ukazuje jako chyba, protože cesta do centra nám trvá asi dvě a půl hodiny. Stále obcházíme nějaké ploty a potkáváme velmi podivné existence. Do kasin dorazíme až v době, kdy už jsou všechny programy zavřené. Těšil jsem se na polonahé tanečnice a zatím vidím jen zástupy oblečených důchodkyň, jak sedí u nekonečných řad automatů a vyměňují svůj důchod za chvíli štěstí. Pohled je to odporně-smutný. Tak civilizace jsme se nasytili a hurá zase do lesa. Dáváme si noční přejezd, abychom stihli východ slunce u Zabriskie Pointu v Údolí smrti.

Zabriskie Point jsem kdysi viděl v nějakém filmu o hippies, ale nedokážu si na místě vzpomenout na název. Až doma zjišťuji, že se film jmenoval vtipně Zabriskie Point. Je to zase uspořádaná barevná hromada kamení, ale na Utah to tedy nemá. Údolí smrti je spíše zklamáním. I na začátku listopadu je tu příšerné vedro, kamení, smrad a jeden kojot. Při stoupání ven se bojím, aby se nám nezavařil motor, jak se prý často stává. Údolí smrti tedy necháváme rychle za sebou a vjíždíme do pohoří Sierra Nevada, které se táhne od severu k jihu přes celou Kalifornii. Krajina začíná být opět zalesněná, vzduch příjemný a mezi stromy začínají vykukovat hladké plochy žulových bloků, kterými je tak proslulé Yosemitské údolí. Poslední zastávku před přejezdem pohoří a jeho návštěvou činíme u jezera Mono. To se proslavilo tím, že zde poklesla voda o cca deset metrů v důsledku extenzivního zavlažování a odhalila zajímavé vápencové útvary na dně. Na rozdíl od obyvatel vysychajícího jezera Aral v Kazachstánu, byli místní schopni přetavit přírodní katastrofu v prosperující turistickou záležitost, protože fotografů je tu víc než bizonů v prérii, jak by řekli původní obyvatelé.

Poslední zastávku činíme v Yosemitském národním parku. Krásná je už vysokohorská silnice, která na jeho území protíná pohoří Sierra Nevada. Máme štěstí, protože na začátku listopadu se často zavírá kvůli sněhu. Yosemitské údolí je dozajista velmi zajímavé, ale více než slavné vodopády a kilometr vysoké skály, nás zaujme zdejší les. Nikdy jsme neviděli hezčí a to jsme byli na Šumavě i v Krkonoších. Překvapivá jsou i setkání se zvířátky. Vůbec se nebojí, ze vzdálenosti pár metrů se kolem nás projde třeba rys. Večer se ubytováváme v kempu, protože jinde je to přísně zakázané. Všechny voňavé věci z auta musí pryč, okolí je totiž natřískané mlsnými medvědy. Na parkovišti jsou fotografie macků uvíznutých v kufrech aut, do kterých se tito vlámali vyraženým okénkem. Zažil jsem tedy i klidnější noci, zejména chození na záchod je adrenalinový zážitek. Za rozbřesku přesto plním své chlapské povinnosti a fotografuji další ikonické pohledy do své kolekce. Přes den se jdeme podívat na úpatí slavné stěny El Capitan, kde se psaly dějiny horolezectví. Už jen dostat se pod stěnu přes pole obrovských balvanů je výkon, ale nikdo nás zde za něj neobdivuje. U stěny hledám nějaký chyt, který by mi umožnil popolézt alespoň dva metry vzhůru, ale vůbec nic nenahmatám. Zdá se, že celé to lezení zde je nějaký podvod. Několik set metrů nad námi je barevná tečka. Náhodný kolemjdoucí horolezec nám vysvětluje, že to je stan a že ty děcka nahoře, co si v něm teď válí šunky, lezou už osmnáctý den v kuse a že ani ne za dva dny budou nahoře a že tím zase překonají nějakou šílenou metu.

Hektický road trip se končí deštivým dojezdem do městečka Novato v pobřežní Kalifornii. Ze všech vytčených cílů jsme neviděli pouze obří sekvoje, alespoň nám zbylo něco na příště. Z této cesty mám rozporuplné pocity: rozhodně je plus, že v Americe stále existují obrovské, lidmi nedotčené oblasti. Z tohoto hlediska se v Evropě s výjimkou severu Skandinávie nebo okolí Pardubic o divočině nedá hovořit. Též cestování autem je příjemné, cesty jsou široké a obce přehledné. Dokonce jsme si oblíbili sítě fastfoodů v malinkatých osadách u cesty. Na druhou stranu to, co způsobila orientace na osobní dopravu v obydlených aglomeracích je nelidské a odpudivé. Lidé jsou velmi milí a rozhodně netouží shazovat k nám pytle s mandelinkou bramborovou, jak jsme se učili ve škole. Ptal jsme se na to velmi často a spíše se takovému dotazu upřímně divili. Ano, člověk se učí celý život a nejlepší je vše poznat na vlastní kůži. Těšíme se na další návštěvu, tentokrát na americký severozápad.

Více v galerii