Norsko - Lofoty a Senja

Opalování v Arktidě (květen 2016)  - mapa

Září 2001: ošuntělý, zaprášený a věčně hladový mladý autostopař stojí na silnici nedaleko norského Narviku a smutně hledí na ukazatel u odbočky na bájné Lofotské ostrovy. Pak se s povzdechem obrátí k ceduli zády a stočí svou cestu směrem domů. Ví, že už nemá moc času a musí se vrátit zpět do školy, složit zkoušky a nezklamat tak svou rodnou ves, jejíž obyvatelé se skládali víčko po víčku, aby mohl alespoň jeden z nich odejít na učení do Prahy.

Úvod

Po dlouhých 15 letech si nakonec plním svůj sen, navštívit jedno z přírodně nejzajímavějších míst na světě. Cesta na sever Norska tak uzavírá naši Evropskou arktickou fotografickou trilogii. Protože výprava několik set kilometrů za polární kruh je už logisticky velmi náročný podnik, čítá naše skupina daleko více členů než obvykle. Jedeme ve složení řidič, navigátor, kuchař, fotograf, animátor, nákupčí a servisní technik - tyto role zastávám já a pak náhradní kuchař - tuto roli zastává partnerka. Už let z Oslo do městečka Bodø dává tušit, že sever Norska bude vyjímečný estetický zážitek.

Půjčení auta v Bodø je jako obvykle procedura s mnoha zádrhely na několik hodin. Pár kilometrů za městem navštěvujeme Saltstraumen, jeden z nejsilnějších vodních víru na světe způsobovaný mohutným prouděním vody při přílivu a odlivu v úzké úžině. Fouká příšerný vítr a nějak to zrovna nefunguje, nebo nic nevidíme, proto zklamaně vyrážíme na cestu po (jediné) silnici směr sever. Protože máme za sebou už noční jízdu z domu do Berlína, zastavujeme brzy na přespání. Druhý den v poledne dorážíme celkem náhodou pod národní horu Norska - Stetind. Její tvar je fascinující, kam se hrabe nějaký Matterhorn. Vyrážíme na výlet pod vrchol, ale někde okolo tři sta metrů nad mořem nás zastaví rozmočená sněhová pole.

Cestou na sever na ostrov Senja si odskočíme po vnitrozemské silnici přes hory do Švédska až k národnímu parku Abisko. S rostoucí vzdáleností od moře se klima radikálně mění, rázem se ocitáme uprostřed končící zimy a také téměř pusté krajiny beze stromů. Abisko je výchozím bodem k mnoha turistickým trasám, avšak my ujdeme sotva pár kilometrů a máme úplně rozmáčené boty od rozmoklého sněhu. Místní sportovkyně se vrací z procházky v horách přes přes tající led na obrovském jezeře. Když dorazí až k nám, s respektem pozorujeme, jak vyndávají ze sáněk, co táhly za sebou, sotva roční nemluvňata. Z drsného Švédska odjíždíme totálně promoklí a zahanbení, na cestě zpět se mi alespoň daří vyfotit ikonu severního Švédska - Laponskou bránu.

Ostrov Senja je zapomenuté místo mezi Lofoty a Severním mysem, v průvodcích o něm nebývá ani zmínka. Za celé dva dny zde také nepotkáme jediného člověka. Bohužel nepotkáme ani vytipované místo na fotografování, kterým měla být skála nad vesnicí Segla, nedaří se nám ho objevit a není se koho zeptat. Frustraci si vynahrazujeme nádherným výstupem na kopec nad Gryllefjordem. Fotografování tak daleko na severu má svá specifika. Pokud jsem psal, že na Islandu zapadá slunce pomaleji než u nás, tady už se jen vyloženě válí po obzoru. To takhle třeba vyběhnete na kopec, úplně zpocení, abyste nezmeškali západ slunce a zjistíte, že světlo se za dobu výstupu vůbec nezměnilo. Sednete si tedy a čekáte. Vypijete první kávu, druhou, ostříháte si nehty na nohou, napíšete smsku všem členům rodiny, něco sníte, spočítáte si chlupy na levé ruce, dočtete knihu a načnete novou. Pak teprve se začne pomalu smrákat. Vysílením usnete a když se po třech hodinách probudíte, zjistíte, že slunce už zase vyšlo nad obzor a další příležitost k fotografování je v tahu.

Stáčíme se zpět na jih a poté na západ směrem na Lofotské ostrovy. Cesta sama je ohromný zážitek. Náhradní kuchař se zase domnívá, že čtyři dny bez sprchy jsou až až, a vehementně se dožaduje ubytování. Daří se nám najít celkem levnou chatku kousek od města Svolvær, kde si dáchneme a vyrážíme na obvyklý odpolední výstup. Vytipovávám turistický chodník nedaleko. Když přijedeme na začátek trasy, vidíme jen převislou skálu s volně padající vodou. Nakonec se ukáže, že tam chodník opravdu je, ale vede částečně potokem, místy i vodopádem. Náhradní kuchař má při výstupu co dělat a to ani nenese žádnou drahou fotografickou techniku. Fotografuji výhled na Svolvær a po návratu do chatky někdy kolem půlnoci ještě zůstávám chvíli venku, protože slunce zapadlo jen kousek pod obzor a světlo je stále atraktivní. Nakonec venku prostojím celou noc a do spacáku se dostávám kolem čtvrté ráno.

Pokračujeme na další z Lofotských ostrovů, krajina je čím dál divočejší a vesnice opuštěnější. Objevují se rozsáhlé, neskutečně smradlavé dřevěné konstrukce, plné sušících se ryb. Některé jsou ověšené pouze hlavami, jiné zase jen těly. Abychom si spravili chuť, rozbíjíme prasátko a vyrážíme na oběd do místní pizzerie. Jako všude v Evropě, i zde se ukazuje negativní role migrantů v Evropě. Číšník, původem z Turecka, má tak mizernou anglickou výslovnost, že mu při placení špatně rozumím a nechávám spropitné téměř tři sta Kč. Klaní se až k zemi a děkuje. Když si před restaurací při pohledu na pokladní lístek uvědomím svůj omyl, peníze z našeho tuzéru už jsou na cestě do džihádistické buňky někde na hranicích se Sýrií. To by se u nás na vsi nestalo.

Abychom se vzpamatovali z otřesného zážitku, lenošíme celý den na plážích. Večer opět zkouším své fotografické štěstí výstupem na nedaleký Offersøykammen. S postupem vzhůru jsou výhledy čím dál lepší, až se těsně pod vrcholem přižene vlhký vzduch, který kondenzuje do mlhy přesně na špičce, takže nakonec vidíme na deset metrů. Jak sestupujeme dolů, mrak kolegiálně klesá s námi. Spravíme si chuť alespoň poledním výšlapem na další navštěvovaný vrchol Mannen přímo mezi dvěma plážemi. Je krásně zataženo a slunce není tak vysoko, ač je poledne, takže se mi i přes nevhodnou denní dobu daří pořídit slušné panorama. Noční fotografování a balancování na kamenech na pláži Utakleiv pak patří k mým nejkrásnějším zážitkům. Je to však už několikátá probdělá noc za sebou a moje kognitivní funkce padají někam k mediánu prezidentova elektorátu.

Vrcholem mého fotografického snažení má být slavná vyhlídka Reinebringen, téměř na konci Lofotských ostrovů nad vesnicí Reine. Vyhlídka však, tak jako nic v Norsku, není zadarmo, tentokrát se platí velmi prudkým a nebezpečným výstupem, který není v žádném případě vhodné podnikat za mokrého počasí. Po dvou hodinách klouzání po rozbahněné skále nás několik desítek metrů pod vrcholem zastaví přemrzlé sněhové pole o sklonu možná čtyřicet stupňů. Pomocný kuchař navrhuje jít dál, ví, že ztráta jeho života neohrozí nijak fatálně zbytek výpravy. Já mám ovšem díky kumulaci funkcí daleko větší zodpovědnost, a tak velím k cestě zpět. Sestup je samozřejmě ještě horší než cesta vzhůru. V noci se kazí počasí a přichází fronta s deštěm a větrem, je to celé velmi frustrující. Poslední večer na Lofotách i tak znovu zkouším své fotografické štěstí, tentokrát výstupem na Festvågtind, ostrý vrchol nad vesnicí Henningsvær, položenou dokonale na pomezí moře a hor. Výstup se daří, dosahujeme výšky 541 metrů, počasí se umoudří a otevře se nám jeden z nejkrásnějších pohledů na Lofotách. Z vrcholu pozorujeme téměř celé souostroví a také velkou část norské pevniny.

Norsko se s námi loučí dokonale romantickým odporným sychravým počasím. Přespáváme v hostelu v Bodø, který vede partička Čechů a tak se od nich dozvídáme mnoho užitečných informací. Například, že je to absolutně nezajímavá díra, vybombardovaná na konci druhé světové války, a že jediná věc, kterou se v Norsku vyplatí koupit, je konzerva tuňáka. Ta stojí opravdu zhruba desetkrát méně než u nás.

Lofotské ostrovy patří určitě k nejkrásnějším místům na světě na sever od Pardubic. Někdy v budoucnu bych se tam rád znovu vydal, nejlépe v zimě, kdy prý bývá místní krajina nejfotogeničtější, zejména pak ve spojení s polární září.

Více v galerii